Když živý tvor něčím vyčnívá, mívá to obvykle nějakou specifickou funkci. Ale k čemu je tučňákům kolébání, a kde k němu vlastně v průběhu evoluce přišli, na to zoologové léta neznali odpověď. Pouze se vědělo, že oproti jiným srovnatelně velkým ptákům pálí tučňáci při své chůzi zbytečné množství kalorií.

Díky trpělivému a důkladnému měření v Londýnské zoo dnes ale víme, že bez kolébání by na tom byli tučňáci daleko hůř. Stavba jejich těl a především krátké nohy je předurčují k tomu, že se na chůzi nadřou tak jako tak – ale právě kolébání jim tu dřinu výrazně usnadňuje.

zdroj: David Stanley

Přenášením váhy ze strany na stranu se totiž do každého kroku zhoupnou z velké části i silou, vynaloženou na krok předchozí. Šetří tak přes 80 % energie, což představuje jednu z největších úspor v říši zvířat.

Ukázková šetrnost dovoluje jinak nešikovně stavěným chodcům vyrážet na desítky kilometrů dlouhé polární túry. A i když u toho vypadají legračně, občas jde o výlety, ze kterých člověka jímá stesk.

zdroj: YouTube

Scéna z dokumentu Setkání na konci světa od německého režiséra Wernera Herzoga zachytila tučňáky, vydávající se na osamělou pouť opačným směrem, než leží jejich kolonie. Co je k sebevražedným poutím do vnitrozemí vede? Na tuhle otázku ještě odpověď nemáme.