Název rovnodennost, latinsky equinox, což znamená rovná noc, vyvolává dojem, že noc a den jsou přesně 12 hodin dlouhé. Jenže nejsou.

V sobotu 8:49 SELČ se střed Slunce nacházel v souhvězdí Panny a v rovině zemského rovníku, takže rovnoměrně osvětlil obě polokoule a na té severní začal astronomický podzim.

Den však je pořád delší než noc.

Rovná noc není rovný den

Rovnodennost je z pohledu geodetické astronomie okamžik, kdy se Slunce nachází v rovině zemského rovníku, takže jeho paprsky dopadají na Zemi kolmo k její ose, souběžně s průřezy zemských rovnoběžek.

Pokud si ale pod pojmem rovnodennost představujete to, co samotné slovo může naznačovat, tedy stejně dlouhý den a noc, vězte, že tento okamžik nastává v našich zeměpisných šířkách v březnu o dva až tři dny dřív (jarní rovnodennost) a v září zase od dva až tři dny později (podzimní rovnodennost).

Můžete se o tom přesvědčit na stránkách, na nichž meteorologové podávají informace, kdy naše blahodárná hvězda vychází a zapadá – třeba tady.

Vidíte, že na zeměpisné šířce Prahy v sobotu 23. září trvá den 12 hodin a 9 minut.

Den, kdy je na Zemi stejně dlouhý den i noc, je nazýván equilux, což je složenina latinských slov equi (rovný) a lux (světlo).

A co za zmíněným rozdílem vězí? Ovzduší, optika a také způsob, jakým měříme délku dne.

Sluneční bonus dostáváme každý den

V sobotu by z pohledu pozemského pozorovatele nastal stav velmi blízký ‚sluneční rovnodennosti‘ pouze tehdy, kdyby naše planeta postrádala atmosféru. V takovém případě by světlo naší hvězdy nebylo rozptýlené a Slunce by na obloze svítilo jako malý kulatý knoflík. 

Jenže do hry vstupují atmosféra a optika, upozorňuje web Time and Date.  Sluneční paprsky se rozptylují na molekulách vzduchu, ledových krystalcích i prachových částicích. Navíc při průchodu paprsků atmosférou nastává lom světla.

Zemský vzduch působí jako čočka, která ohýbá sluneční světlo podobně, jako když se lžíce ocitne ve sklenici do poloviny plné vody. Tento optický jev se nazývá refrakce a je největší, když je Slunce na obzoru, protože jeho světlo prochází největším množstvím vzduchu, nejménší v blízkosti zenitu, což je bod na obloze, který leží přímo nad pozorovatelem.

Vlivem refrakce vidíme sluneční kotouč při východu dřív, než se dostane nad obzor. Při západu ho zase můžeme pozorovat, ačkoli je už pod ním.

Řez Země a její atmosféry na obrázku z roku 1846. Názorně ukazuje účinek refrakce na naše vnímání slunce. Znali ho už naši předkové. | zdroj: Profimedia

Kromě toho jsme si východ zvykli definovat jako čas, kdy je nad obzorem vidět první bod Slunce, a západ jako okamžik, kdy můžeme zahlédnout poslední bod naší hvězdy – nikoli střed slunečního disku.

Dopřáváme si tedy delší dny - v našich zeměpisných šířkách o osm až dvanáct minut. Za tento ‚sluneční bonus‘ můžeme poděkovat ovzduší a optice.