Dlouhodobý pobyt ve vesmíru může mít následky na lidský organismus. Důsledkem bývá oslabení svalstva i degradace kostí. Teď se vědci zabývali tím, jak se s mikrogravitací vyrovnává lidský mozek.

Přizpůsobivý mozek

Výzkumníci podrobili analýze mozky jedenácti ruských kosmonautů, kteří v průměru strávili šest měsíců na stanici ISS. Pomocí magnetické rezonance je skenovali celkem třikrát: těsně před odletem, hned po návratu a sedm měsíců po návratu.

Zjistili, že lidský mozek je přizpůsobivý, dokáže se ve nových podmínkách přeskupit a změnit tvar. Po sedmi měsících na Zemi se zase mozek vrátil do původní polohy.

Co je podstatné: Studie nezjistila po dlouhém pobytu ve vesmíru žádné známky poškození mozku.

Vědci zaznamenali, že kosmonautům se mírně zhoršil zrak, neostře viděli na nablízko, zároveň se jim však zlepšila jejich motorika. Způsobil to nárůst hmoty v mozkovém regionu odpovědném za rovnováhu, držení těla a koordinaci.

Ilustrace 3D skenu, na které je patrné zvýšené množství tkáně v části mozku zodpovědné za rovnováhu, koordinaci a držení těla (zeleně). | zdroj: Steven Jillings/Ben Jeurissen/University of Antwerp

"Někteří kosmonauti dokonce získali nové motorické schopnosti, které jsou na úrovni schopnosti jezdit na kole," sdělil hlavní autor studie neurovědec Steven Jillings z Antverpské univerzity serveru Business Insider. "Je možné, že pokud se do vesmíru vydají znovu, budou schopni se tamnímu prostředí přizpůsobit rychleji."

Ačkoliv 'změna mozku' může znít hrozivě, vědci přirovnávají mozkové změny k něčemu, co známe třeba od atletů. Pokud dlouho a usilovně trénujete některé oblasti mozku opakovanou činností, třeba tím, že se učíte balancovat na hrazdě, jezdit na kole nebo koordinovat své pohyby ve stavu beztíže – váš mozek používané oblasti posílí. Kosmonauti, zdá se, trénují mozek jednoduše tím, že pobývají delší čas v prostředí mikrogravitace na palubě stanice.

Stále víme málo

A jak to je s horším zrakem? Naše tělesné tekutiny na Zemi táhne dolů gravitace. Na palubě ISS, potažmo v mikrogravitaci obecně, ale podobná síla chybí. Tělesné tekutiny se tak rovnoměrně rozptýlí v těle.

Tento jev je známý delší dobu a může například i za to, že kosmonautům a astronautům se zhoršují chuťové vjemy – jak se tělesné tekutiny rozprostřou volněji po celém těle, tkáně mírně natečou a třeba právě nos zažívá něco podobného, jako když máte na Zemi rýmu. Autoři studie uvažují, že obdobně tkáně můžou tlačit i na oční nerv, což zhoršuje zrak.

Mikrogravitace je samozřejmě jenom jedním jevem, s nímž se lidské tělo musí ve vesmíru vyrovnat. Vnější vesmír má i menší, leč měřitelný vliv na chod naší DNA, stejně tak zvyšuje zátěž organismu i vyšší mírou radiace vlivem kosmického záření. Drtivá většina podobných studií navíc probíhala v relativním bezpečí nízké oběžné dráhy Země, a během pobytů trvajících maximálně něco málo přes rok.

Co se bude dít s našimi těly při mnohaletých misích do hlubokého vesmíru, anebo dokonce při permanentních kolonizačních snahách, je tak stále velkou neznámou.

(Studie byla publikována v žurnálu Science Advances.)