V současné době existují dvě možné teorie vzniku prstenců Saturnu - podle té první mohly kolem šesté planety existovat již během jejího vznikání, podle druhé jsou naopak novinkou. Druhá teze v poslední době získává trochu víc síle - dva roky stará práce přišla s možností, že prstence vznikly v důsledku neznámé kolize snad někdy před 100 miliony let. Tomuto scénáři nyní hraje do karet i aktuální studie predikující budoucnost prstenců.

"Máme štěstí, že žijeme právě v této době, protože prstence jsou zřejmě v polovině svého života," sdělil James O'Donoghue z Goddardova letového střediska agentury NASA, který stojí za nejnovější studií, "Pokud jsou však prstence jenom dočasné, mohly v minulosti existovat také u dalších těles jako je Jupiter, Uran nebo Neptun, které je dnes mají jenom velmi slabé."

Prstence Saturnu jsou složeny především z vodního ledu, ale také křemíkového a uhlíkového prachu. Na své oběžné dráze se sice nacházejí v citlivé rovnováze, přesto jejich řídnutí nahrávají spíše jiné síly než gravitace. Již starší práce naznačily, že částečky prstenců se po kontaktu se slunečním ultrafialovým zářením stanou elektricky nabité, a začnou tak být přitahovány silným magnetickým polem planety, stejně jako její gravitací.

Částečky tak po spirálách padají vstříc atmosféře Saturnu, aby ve finále interagovaly s planetární ionosférou. V případě vodního ledu je tento pomalý, ale nezvratný proces natolik silný, že může být detekován i ze Země.

Pomíjivá krása

O'Donogueův tým tento předpoklad ověřil Keckovým teleskopem na havajské observatoři na Mauna Kea, a podařilo se mu změřit i tempo ubývání prstenců. Zdá se, že každou sekundu v ionosféře Saturnu zazáří, a tak ubude 432 až 2870 kilogramů ledu. Tímto tempem prstence zmizí za 292 milionů let.

Je však možné, že z prstenců ubývá materiál až třikrát rychleji. Naznačovala by to data sebraná sondou Cassini. To by pak mohlo posunout spodní hranici zmizení prstenců na cifru 100 milionů let. Interpretace dat jsou však částečně nepřesná i kvůli tomu, že se v okolí Saturnu pohybuje i vodní led unikající z měsíce Enceladus.

Z lidského hlediska je samozřejmě horizont 100 až 300 milionů let extrémně dlouhou dobou. Na Zemi před třemi stovkami milionů let vládl pelykosaurus dimetrodon, kontinenty byly spojeny do superkontinentu Pangea a do počátku éry dinosaurů zbývalo ještě kolem 70 milionů let. Před stovkou milionů let, kdy mohly saturnské prstence snad v důsledku neznámé kolize vzniknout, pak započala svrchní křída a věk dinosaurů se ocitl na svém vrcholu.

V planetárních a hvězdných škálách je však tato doba jenom o málo víc než mrknutí oka - složení sluneční soustavy je ostatně více méně identické poslední více než čtyři miliardy let. Alespoň z toho, co dnes víme.

S pravděpodobností hraničící s jistotou dnes ale tušíme, že saturnský prstenec nebude první, který se v dějinách sluneční soustavy "ztratí" z tváře nějaké planety. Pomineme-li implikace ohledně prstenců Jupiteru a dalších plynných obrů, vlastní prstenec měla zřejmě také Země. Stalo se tak před miliardami let po srážce s tělesem o velikosti Marsu, jehož výsledkem byl vznik Měsíce.

Pokud by tehdy na povrchu naší planety mohlo již něco žít, pohled na nebe musel být dechberoucí. Zdá se však, že křehké prstence jsou v důsledku stejně tak krásné, jako i pomíjivé.

Studii publikoval časopis Icarus.