Cestovat mezi hvězdami je sisyfovský úkol, nad jehož reálnými úskalími se tají dech. Pokud neexistuje nějaký způsob nadsvětelné přepravy – a fyzika je v tom zatím velmi jasná – je podsvětelné cestování svízelné.

I při dosažení rychlosti blízké rychlosti světla může trvat smysluplná mezihvězdná mise celá desetiletí či více. To sebou nese i extrémní nároky na zásobování a bezchybnost recyklace podpory života na takové hvězdné lodi.

Co kdybychom si sebou však vzali víc než jednu loď? Co kdybychom letěli rovnou na planetě. Mohli bychom se tak vyhnout střetu s černou dírou nebo jiným nebezpečným objektem.

Tak lze popsat ideu hypotetického motoru, který navrhuje způsob, jak vytvořit ze Slunce obří hvězdný motor.

Plnou parou vpřed

Jeho autor, astrofyzik Matthew Caplan z Illinoiské státní univerzity, navrhuje vytvořit roj zrcadel obíhajících Slunce (Dysonův roj), který by koncentrovaným působením vybudil jednu oblast povrchu Slunce. Z ní by potom ve vyšší intenzitě vycházely sluneční větry.

Tyto větry by sloužily jako pohon pro takzvaný Bussardův ramjet – tedy vesmírnou verzi tryskového motoru poháněného namísto vzduchu sběrem atomů vodíků.

V této verzi by však Bussardův ramjet, či spíše tisíce takových motorů působily dvěma směry. Jedny by cílily na Slunce, druhé proti němu. Tím by měl být zajištěn jak pohyb skupiny galaxií (rychlostí 50 světelných let za milion let), tak i to, aby spolu s ní letělo i Slunce. A samozřejmě cokoliv, co Slunce obíhá.

zdroj: YouTube

Teoreticky bychom tak mohli nejen navigovat celou sluneční soustavu galaxií, ale například i opustit galaxii.

Caplanův motor ale není první nápadem tohoto typu. Již před desítkami let ruský akademik Leonid Škadov nastínil ideu motoru založeného na masivní konstrukci, která by byla obřím zrcadlem na jedné straně Slunce.

V případě jemného vybalancování by takový "Škadovův motor" mohl zvýšit (zastíněním i odrazivostí) sluneční záření jenom jedné solární hemisféry. Bylo by k tomu potřeba materiálu, který neexistuje, ale nad tím teď mávněme rukou.

Zmíněné vybalancování by pomalu změnilo kurz Slunce na jeho cestě galaxií. Jak? I vyzařované fotony mají určitou energii a Škadovova clona by energii nasměrovala asymetrickým způsobem namísto symetrického.

Slunce by se opět stalo obřím motorem soustavy a fotony by byly jeho pohonem. Získaná energie by ale nebyla kdovíjaká. Trvalo by celou miliardu let, než by rozdíl v pohybu činil 34 tisíc světelných let, tedy necelou třetinu rozměru Mléčné dráhy.

Caplanův pohon by namísto toho mohl za stejnou dobu překonat přes 50 tisíc světelných let, a patrně ještě víc.

Najdeme superkonstrukce?

Poměřováno současnými lidskými možnosti, to je velikášský plán. Hledání podobných superkonstrukcí a "hvězdolodí" nás ale může posunout blíže objevu mimozemských civilizací.

Baron Prášil dokázal cestovat vzduchem i vesmírem jednoduše a elegantně. S fyzikou si přitom hlavu nelámal | zdroj: Profimedia  

Pátrat po podobných obřích projektech už v minulosti navrhlo několik seriózních vědeckých prací. Ostatně možnost, že jsme objevili cosi podobného u "blikající" hvězdy Tabby, byla také brána vážně.

Ačkoliv Caplanův ani Škadovův pohon zřejmě není čímsi, co začne reálně budovat tato ani příští generace, ideové návrhy podobných supertechnologií nám přesto mohou být k něčemu i v dohledné době.

Ačkoli dosavadní astronomické průzkumy žádné superkonstrukce neodhalily, zpřesňování možných projektů mimozemských civilizací nám může napomoct odhalit, zda jsme ve vesmíru sami.