Smrt v toxické polévce. Vědci popisují největší vymírání v dějinách Země

25. 9. 2021 – 20:45 | Příroda | Ladislav Loukota | Diskuze:

Smrt v toxické polévce. Vědci popisují největší vymírání v dějinách Země
Vybuchující sopky, předzvěst permského vymírání. | zdroj: Profimedia

Situace před jednou z největších katastrof v dějinách planety připomíná současnost. Upozorňuje na to nová studie permského vymírání.

Před 252 miliony let, na přelomu prvohor a druhohor, tedy permu a triasu, nastalo největší vymírání organismů v dějinách Země.

Říká se mu permské a bylo vyvoláno zejména erupcemi sopek v oblasti dnešní Sibiře, které uvolnily do ovzduší obrovské množství skleníkových plynů. Na Zemi se výrazně zvýšily teploty a z mraků padal kyselý déšť. Mnoho druhů na souši a v oceánech se s tím nedokázalo vyrovnat. Vymřelo jich 80 až 90 procent.

Nová studie amerických a švédských paleobiologů a klimatologů, publikovaná v magazínu Nature Communications, dokládá, že ani řeky a jezera v té době nebyly bezpečným útočištěm a popisuje, jak v nich katastrofa nastala.

Sinice, kam se podíváš

Z poznatků vědců vyplývá, že za vymíráním ve sladkých vodách nebyly jen vyšší teploty. Tvorové všech druhů tam hynuli především kvůli sinicím, kterým nové podmínky svědčily. Sinice se v tomto prostředí staly příznakem i příčinou katastrofy.

Geologické záznamy z oblasti povodí dnešního Sydney, které je jedním z nejstarších sladkovodních ekosystémů na světě, ukazují, že se ve vodě se přemnožily mikroorganismy.

profimedia-0254767846 Přemnožené sinice u břehů kanadského jezera St. Clair. | zdroj: Profimedia

Důsledky byly nasnadě: Řasy a sinice poskytují vodním živočichům kyslík, který vzniká jako odpad při jejich fotosyntéze. Když se ale sinice přemnoží, volný kyslík z vody odčerpávají a vypouští toxiny. A právě tohle se stalo ve zmíněném povodí.

Sladkovodní toky se proměnily na „hustou toxickou polévku“, která zabila většinu vodních živočichů. Proto bylo vymírání, které řeky a jezera nemuselo postihnout tak výrazně, zcela zničující. A vymírání zpětně snížilo i vyhlídky na přežití obyvatel souše.

Proč se sinicím tak dařilo? Z erupcí sopek a požárů, které vulkány vyvolaly, se uvolnilo do atmosféry ohromné množství popela. Část z něj skončila ve vodním cyklu. Déšť ho splavil do řek a jezer, kde se jím začaly mikroorganismy živit. Prospěla jim i vyšší úroveň oxidu uhličitého, který přispíval k jejich fotosyntéze.

Řasy a bakterie jsou běžnou součástí vodních ekosystémů, všeho moc ale škodí.

Déjà vu: CO2 přibývá, teploty stoupají

„V současnosti můžeme mnohde sledovat přemnožené toxické řasy. Přispívají k tomu vyšší teploty. A také oxid uhličitý v ovzduší přibývá. Takže máme mnoho paralel permského vymírání s dnešní dobou,“ poznamenala k poznatkům studie geoložka Tracy Franková z Connecticutské univerzity na webu UCOON Today.

Podobnosti dnešních změn klimatu s permským vymíráním jsou zjevné, což samozřejmě nemusí znamenat, že problémy pro ekosystém budou nakonec na stejné úrovni. Po permském vymírání však trvalo další tři miliony let, než se příroda v okolí dnešního Sydney obnovila.

Tehdy se všechny události odvíjely v režii přírody. Dnes ale máme v rukou technologické nástroje, jak je ovlivnit – jedním i druhým směrem.

Zdroje:
Nature Communications, UCOON Today

Nejnovější články