Na Islandu tento týden spustili dosud největší zařízení na světě, které nasává oxid uhličitý (CO₂) ze vzduchu a ukládá ho pod zem. Postavil ho švýcarský start-up Climeworks, specialista na technologii vysátí a izolace plynu, s islandskou společností Carbfix, která se zabývá jeho uskladněním.

Zařízení nasává a odděluje CO₂. Pak ho míchá s vodou a pumpuje stovky metrů pod zem, kde se ukládá do hornin. Ročně má tímto způsobem odebrat ze vzduchu na čtyři tisíce tun oxidu uhličitého, což se vyrovná emisím osmi stovek osobních aut s benzínovým motorem.

Climate Solutions: The world’s biggest plant to capture CO2 from the air just opened in Icelandhttps://t.co/KqoUM0XaqP
The Orca, an installation built by @Climeworks, will capture 4,000 metric tons of carbon dioxide per year — and serve as a blueprint for similar technology. pic.twitter.com/0QhkkIRZML

— Svein T veitdal (@tveitdal) September 9, 2021

Nový vysavač, který pojmenovali Orca, není jediným zařízením, které slouží tomuto účelu. Ve světě jich je v provozu dalších patnáct. Ročně odstraní ze vzduchu víc než devět tisíc tun skleníkového plynu, který přispívá k oteplování planety.

Až jich budou miliony...

Nasnadě je otázka: Kolik takových vysavačů, jaký zahájil provoz na Islandu, bychom museli mít k dosažení vysněné uhlíkové neutrality?

Mezinárodní agentura pro energii (IAE) odhaduje, že loni globální emise CO₂ dosáhly 31,5 miliardy tun (a to byly průmysl i doprava přiškrceny lockdowny!). Pokud tohle číslo vydělíme vysávací kapacitou islandského zařízení, dostaneme cifru 7, 87 milionu. Tolik (největších) vysavačů CO₂ by civilizace potřebovala, aby dosáhla uhlíkové neutrality a nepřidávala do ovzduší další kvanta plynu.

Kolik by jich potřebovalo Česko? Češi do ovzduší ročně vychrlí na 105 milionů tun CO₂, což je v přepočtu na hlavu deset tun, tedy dvojnásobek světového průměru. Z toho vychází, že Česko by potřebovalo 26 250 největších vysavačů světa!

Pokud si představíte Česko rozčleněné na čtvercová políčka o velikosti jednoho kilometru čtverečního, pak by při rozloze země 78 871 kilometrů čtverečních musel stát jeden vysavač oxidu uhličitého přibližně a každém třetím políčku.

Všechny tyto výpočty (odhady) jsou však zjednodušené, protože neberou ohled na to, že CO₂ se v ovzduší hromadí už desetiletí. Bylo by tedy potřené odsát ho mnohem víc.

Pro srovnání: Observatoř na havajské sopce Mauna Loa tento rok zaznamenává 420 ppm oxidu uhličitého ve vzduchu. To znamená, že v jednom milionu molekul plynů, které tvoří vzduch, je 420 molekul oxidu uhličitého. Když v observatoři, začali v roce 1958 sledovat chemické složení atmosféry, bylo v ovzduší jen 315 částeček CO₂ na milion!

Do hornin i do limonád

Co víc, pokud bychom chtěli taková zařízení provozovat, museli bychom je krmit energií ze solárů, větrníků nebo vodních elektráren. Jinak by postrádaly smysl. Bylo by šílené, tahat uhlík (uhlí) ze země a pohánět jím zařízení, jehož cílem je dostávat uhlík zpět po zem.

Na Islandu využívají geotermální energii. Proto tam také vysavač Orca stojí.

Problémem je i finanční dostupnost vysavače. Výroba a instalace jednoho ventilátoru ve zmíněním zařízení stojí víc než 200 tisíc dolarů, což je zhruba 4,5 milionu korun.

Je jasné, že takové investice si mohou dovolit jen bohaté korporace.  Novou technologii se chystá používat Microsoft, který se chce s její pomocí stát uhlíkově neutrální firmou. V Evropě o ni projevila zájem automobilka Audi. A do svých limonád chce oxid uhličitý z vysavačů pumpovat Coca-Cola.

Orca však nemusí být slepou uličkou. Pokud se podaří vyrábět vysavače CO₂ ve větším měřítku, zlevní. Navíc se dá  očekávat, že budou uvedeny do provozu ještě výkonnější zařízení. Pracuje na nich třeba americká ropná společnost Occidental. Její vysavače by měly z ovzduší kolem ropných polí v Texasu ročně odčerpat až milion tun oxidu uhličitého.

Je nicméně patrné, že uhlíkové neutrality lidstvo nedosáhne bez toho, aniž by emise oxidu uhličitého výrazně omezilo.