Štír, který nám suchozemcům prošlapal cestu na souš

VIDEO MAGAZÍN - Příroda autor: Jan Toman

Až vás budou v nočních můrách strašit štíři, vzpomeňte si, že na pevnině byli dávno před námi a nám, suchozemským čtyřnožcům, vlastně ukázali cestu.

Zkamenělina praštíra Parioscorpio venator, ze kterého vědci vymodelovali pozoruhodného tvora

Zkamenělina praštíra Parioscorpio venator, ze kterého vědci vymodelovali pozoruhodného tvora, zdroj: ANDREW WENDRUFF

Osm nohou, masivní klepeta a bodec s ostrým jedem. Jestli něco vyvolává u lidí větší strach než pavouci, jsou to štíři.

První pohled ale může klamat. Třebaže by v nich málokdo viděl průkopníky, jedná se o jedny prvních živočichů, kteří kdy vyrazili na souš. Dokládá to i zkamenělina nově popsaného druhu Parioscorpio venator, který představuje vůbec nejstaršího známého štíra.

Štíři spadají spolu s roztoči, pavouky, sekáči a dalšími skupinami mezi pavoukovce. Právě tato skupina začala osidlovat pomalu se zelenající souš mezi prvními – už v siluru.

1920_ancientscorpion-3 Parioscorpio venator, nejstarší známý štír, zdroj: State Ohio University

Čtyřnožce tak předstihla o desítky milionů let. Jak mohli vypadat první suchozemští pavoukovci nám potom naznačují jejich dnešní blízcí příbuzní – ostrorepi.

Nejen, že tito zástupci skupiny hrotnatců vyhlížejí jako něco, co vylezlo z prvohorního moře. Oni jsou tak i stavění a podobně se také chovají.

Ostrorepi většinu života prožijí pod hladinou oceánu. Kromě mnoha dalších unikátních vlastností se ale mohou chlubit tím, že přežijí na suché zemi. Vedle kráčivých nohou jim to umožňují hlavně sofistikované dýchací orgány schopné získat kyslík z vody i ze vzduchu.

Na pláže se ostrorepi vydávají cíleně, a to z důvodu kladení vajec. Není ovšem těžké si představit, že nějací jejich příbuzní mohli zůstávat v blízkosti břehů delší dobu.

profimedia-0245457369 ostrorepi Ostrorep, který umí získat kyslík z vody i ze vzduchu, zdroj: Profimedia.cz

Přes obojživelný styl života podobný dnešním krabům následně mohli kompletně přejít na souš. Právě takový scénář vědci vydedukovali pro předky dnešních štírů. Donedávna jim ale pro jeho ověření chyběly doklady.

Vzácné štíří fosilie

Tento nedostatek, zdá se, napravují zkameněliny z amerického Wisconsinu. Právě tam, konkrétně ve vrstvách obsahujících Waukeshaskou faunu z období před asi 437 miliony let, paleontologové objevili dva dobře zachované rané štíry.

Nález je o to vzácnější, že se z raných prvohor mnoho pavoukovčích fosilií nedochovalo. Jejich těla totiž lehce podléhají zkáze.

Každý, kdo byl někdy u moře, ví, že stačí pár dnů, aby z kraba zbyl jen tvrdý krunýř – a po několika měsících ani ten. Kromě lehce odlomitelných končetin a smyslových orgánů napomáhají lehkému rozkladu příbřežních členovců i podmínky, které na místě panují – množství mrchožroutů, vítr, vlny, přílivy a odlivy....

Nově nalezené zkameněliny navzdory tomu zachovaly i detaily vnitřní stavby organismů. Nově popsaný druh štíra – mimochodem o fous nejstarší známý štír vůbec – dostal jméno Parioscorpio venator. To můžeme přeložit zhruba jako lovecký předchůdce všech štírů.

Trefné jméno, když si uvědomíme, že už tento praštír oplýval velkými klepetovitými makadly a jedovým ostnem. Osten navíc doplňovala rozměrná nádržka na jed.

Moderním štírům se ale jejich silurský předek podobal i v jiných ohledech. Z dochovaných indicií o jeho vnitřní stavbě můžeme usuzovat, že měl podobně rozvinutou oběhovou a trávicí soustavu.

Překvapivé je, že se jeho dýchací soustava příliš nelišila od mořských předků. V tomto ohledu nám ale opět napovídá ostrorep – i s pavoukovčí dýchací soustavou převážně uzpůsobenou na získávání kyslíku z mořské vody lze určitou dobu přežít na suchu.

Starobyle naopak vyhlížejí složené a postaru rozložené oči, nebo sedm velkých článků v přední části zadečku. Moderní štíři jich mají pouze pět a bylo zdokumentováno, že v prvohorách docházelo k postupné redukci těchto struktur.

Některé smyslové orgány, kterými se pyšní moderní štíři, parioscorpiovi chybí. Zdá se ale pravděpodobnější, že před zkameněním odpadly, než že by jimi vůbec neoplýval.

Dokázali vystoupit na souš

Z vrstev usazenin, ve kterých badatelé parioscirpia nalezli, můžeme usuzovat, že obýval okrajové pobřežní oblasti. Samotné zkameněliny ležely v mělkém moři. Nelze ale vyloučit, že je sem z břehu pouze zavál vítr nebo smetly vlny.

Podle stavby oběhové, pohybové a dýchací soustavy je nicméně jasné, že byli zástupci druhu Parioscorpio venator schopní přežít přinejmenším nějaký čas na suchu.

Stavba druhu Parioscorpio venator přivedla vědce k myšlence, zda předkové všech pavoukovců a možná i většiny nadřízené skupiny klepítkatců původně nežili v blízkosti pobřeží a neuchovávali si schopnost vystoupit na souš. To zatím zůstává spekulací.

Až vás ale zase jednou budou v nočních můrách strašit štíři, vzpomeňte si, že na souši byli dávno před námi a svýma osmi nohama nám, suchozemským čtyřnožcům prošlapali cestu.

Zdroj: Wendruff AJ, Babcock LE, Wirkner CS, Kluessendorf J & Mikulic DG (2020): A Silurian ancestral scorpion with fossilised internal anatomy illustrating a pathway to arachnid terrestrialisation. Scientific Reports, 10.

Tagy: věda a poznání štíři pavoukovci