Velemlok čínský není jediným příslušníkem tohoto rodu. Jeho blízcí příbuzní přežívají ještě v Japonsku. Čínský druh nicméně se svými až 180 centimetry a několika desítkami kilogramů představuje vůbec největšího v současnosti žijícího obojživelníka.

Velemloci čínští obývají čisté vodní toky nebo jezera, kde se živí hmyzem, rybami a menšími obojživelníky. Vzhledem k rapidním změnám čínské krajiny i společnosti se všeobecně tušilo, že velemlok dostává v posledních letech zabrat. Kromě nevyhnutelného ubývání vhodných míst k životu se na jeho stavech podepisuje i fakt, že ve východoasijské kuchyni představuje luxusní lahůdku.

To sice vede k jeho chovu na farmách, celkově ale můžeme rozvinutý velemločí průmysl stěží považovat za pozitivní. Chovatelé si nelámou hlavu s biologickou stránkou velemločích populací, kříží jedince z různých oblastí a přispívají k šíření parazitů a patogenů. Státem podporované vypouštění chovných velemloků tak může nadělat více škody než užitku. Centralizovaný chov navíc neodstranil problém pytláctví.

Více pastí než velemloků

Závažnost těchto problémů si vzal na paškál velký mezinárodní tým biologů. Vědci během několika let výzkumu navštívili bezmála stovku míst, kde velemloci čínští tradičně žili, stejně jako další oblasti, které by jim podle environmentálních podmínek mohly svědčit. Navíc podnikli tisíce rozhovorů s místními obyvateli, které se týkaly rozšíření a četnosti velemloků.

Výsledný obrázek, který dali dohromady, je ještě temnější než ty nejhorší odhady. Výzkumníkům se osobně podařilo objevit jen 24 živých velemloků, což je, vztaženo k času, který strávili v terénu, výrazně méně než u jiných velkých obojživelníků. Narazili na ně navíc jen ve čtyřech lokalitách. Hned na čtyřiadvaceti místech naopak biologové objevili pasti různých typů, případně stopy o lovu velemloků jedem nebo elektřinou. Tato místa přitom zahrnovala i přírodní rezervace.

Podobně vyznívají i rozhovory s místními. Velká většina čínských venkovanů velemloky zná, v průměru ale nějakého jejich zástupce viděla až před takřka dvaceti lety. Ústup velemloků nemůže být zřejmější. Pravda, zhruba desetina místních obyvatel viděla velemloka podle svých slov naposledy jen před pár lety.

Statistické rozdělení těchto svědectví ale naznačuje, že se jedná pouze o velemloky druhotně vypuštěné z farem, kteří patrně ve velké většině případů nezakládají životaschopné populace. Když totiž vědci porovnali okresy, kde místní velemloky poznávali a potkávali v podobné míře jako ve výše zmíněných čtyřech oblastech, kde velemloci prokazatelně přežívají, drtivá většina těchto okresů obsahovala velemločí farmy.

Aby toho nebylo málo, ve dvou za čtyřech oblastí, kde vědci velemloky nalezli, farmy nedávno zástupce tohoto druhu vypouštěly do divoké přírody. Klidně se tak mohlo jednat o jedince, kteří se v dlouhém časovém měřítku neprojeví jako životaschopní. Řada nalezených jedinců navíc nesla genetické stopy daleko vzdálenějších populací.

Očividně se tak jednalo o člověkem vyprodukované křížence nebo jejich potomky. Velemloci z různých čínských oblastí se přitom podle molekulárně-biologických studií rozdělili na různé vývojové linie možná už před miliony let, a mohou tak představovat odlišné, do značné míry specializované druhy. Zanedlouho tak možná nastane situace, kdy budou poslední čínští velemloci sestávat z mezidruhových kříženců v přecpaných farmových chovech a zoologických zahradách.