Raději shořet, nežli vyhořívat

Naše chápání dynamicky biologických systémů v městském prostředí je stále do značné míry limitované - jednoduše řečeno nevíme, jak dobře jsou jednotlivé parky provázané a nakolik jsou vlastně městské ekosystémy užitečné. Práce Iana Smitha z Bostonské univerzity se při dílčím hledání odpovědí podívala na srovnání stromů ve městech vůči stromům na venkově. Konkrétně na to, jak se daří stromům v Bostonu vůči stromům rostoucím v lesích Massachusetts.

Výzkumníci v první řadě objevili vyšší rychlost, s jakou stromy ve městech rostou. Zdá se, že přemíra oxidu uhličitého jim jde na ruku - zachytávání oxidu uhličitého je u městských stromů daleko výraznější, díky čemuž mají až čtyřnásobně rychlejší tempo růstu. To indikuje, že stromy ve městech mohou napomoct umazání uhlíkové stopy. Rychlý růst však není bez negativ. Městské stromy také oproti těm na venkově dvakrát častěji umírají. Pokud přitom skončí ve spalovně či krbu, zachycený oxid uhličitý bude zase uvolněn.

Smithova práce v součtu naznačuje, že způsob, jakým se o stromy ve městech budeme starat, je klíčový pro plnění jejich ekologické role - pokud od nich takovou roli chceme. "Města se dnes snaží dodržovat politiku vedoucí ke zmírnění klimatických změn, včetně boje proti rostoucím teplotám a koncentracím CO2 v atmosféře," sdělil k práci Smith, "Naše zjištění ale ukazuje, že samotná výsadba stromů ve městech nemusí být dostatečná." Jak tedy města racionálně zazelenit? To už studie přímo nedoporučuje - sada jiných, starších prací ale naznačuje, že jde o mnohem složitější otázku, než se na první pohled může zdát.

Řešitelné, ale komplikované

Tvorba zelených alejí uvnitř městské zástavby zdaleka není tak prostá, jako pouhé zasazení malého stromečku na volné místo. V první řadě je třeba říct, že zvyšování počtu stromů obvykle nestojí na výsadbě v parcích, ale na výsadbě ve vydlážděných plochách. Už v prvním roce je tak třeba vyhradit dostatečné místo pro zasazení stromů v modelové ulici, což rozhodně ne každá oblast a město snesou.

I v Praze, například na Žižkově, by bylo dost náročné najít způsob, jak vysadit ve velké hustotě stromy - tedy krom možnosti, že kvůli aleji bude zrušena silnice. Tak daleko ovšem ve většině městech zelené vize zatím nejdou. Třeba v zástavbě Istanbulu nebo Singapuru by velké vysazení stromů bylo zcela nerealistickým úkolem. Většina rezidentů by ze stromů navíc měla minimum užitku, protože žije ve výšce vysoko nad ulicí.

Hustě osazená města mají nicméně potenciální naději v "zelených mrakodrapech", u nichž stromy rostou i v jednotlivých patrech. Několik podobných staveb již vzniklo v Miláně, Torontu a rovněž i Singapuru. Jde však o zcela nové, specificky designované budovy, jejichž stavba naopak do systému přidává novou porci skleníkových plynů. Zelené mrakodrapy tak svou uhlíkovou stopu umažou nejdříve za několik dekád - pokud budou tak dlouho fungovat.

Je totiž možné, že ve vysokém větru můžou být stromy v takové výšce bezpečnostním rizikem, nebo se jejich údržba minimálně může značně prodražit. Ne tak nadarmo zelené mrakodrapy prozatím fungují spíše jako domov bohaté smetánky než udržitelná bytovka pro střední třídu.

Problém s údržbou alejí by však vyvstal i při masivním zastromování českých měst. Po několika letech od výsadby by bylo třeba osekat přečuhující větve a smířit se s tím, že kořeny sem tam můžou vyvést neplechu s dlažbou či sítěmi. Během vedra a sucha by sice stromy mohly ulevit lidem, ale samy by rovněž potřebovaly extra závlahu. Vzhledem k nedostatku vody jsou stromy tak či onak výdajem navíc.

Nic z toho rozhodně není neřešitelný problém, ale bude vyžadovat jisté ústupky a pečlivé plánování. I při té nejlepší vůli si tak na zvyšování počtu stromů ve městech nejspíše počkáme.

Studie byla publikována v PLoS ONE.