Lidé se od nepaměti přou o budoucnosti civilizace. Mezi pokusy, jak předpovědět náš osud, vyčnívá experiment Američana Johna Calhouna nazvaný Universe 25, tedy Vesmír 25.

Etolog (odborník na chování živočichů) Calhoun o něm před půlstoletím, v roce 1973, informoval v časopise Proceedings of the Royal Society of Medicine. Jeho popis a zejména výsledek vyvolal poprask. I po padesáti letech je označován za „nejděsivější experiment dějin”.

Konec myšího ráje

Výzkumník z Národního ústavu duševního zdraví k experimentu použil myši, se kterými prováděl pokusy už od 50. let minulého století. Zajímal ho především vliv přelidnění na chování živočichů.

Narážel však na prostorová omezení laboratoře. Své pokusy proto musel předčasně ukončit. V roce 1968 však dostal možnost provést pokus ve větší laboratoři v celé jeho škále až do konce.

V pokusu Vesmír 25 vzal Calhoun čtyři chovné páry myší a umístil je do „utopie”. Prostředí velkého terária bylo navrženo tak, aby eliminovalo problémy, které by ve volné přírodě vedly k úmrtnosti hlodavců.

Rozměrný Vesmír 25 byl vysněným místem k životu s neomezenými zásobami potravin i vody. Jediným vzácným zdrojem v tomto mikrokosmu byl prostor. Časem se začal nedostávat.

Zpočátku se populace zdvojnásobovala zhruba každých 55 dní. Myši však postupně zaplnily nejžádanější prostor, kde byl snadný přístup k potravním tunelům. Když populace dosáhla počtu 620 jedinců, zdvojnásobení se zpomalilo na 145 dní.

John Calhoun se krčí ve Vesmíru 25, experimentu s chováním myší. | zdroj: Yoichi R. Okamoto/National Library of Medicine-volné dílo

Myši se rozdělily do skupin a ty, které v nich nenašly místo, neměly kam jít – jejich situace se postupně zhoršovala.

„Při normálním běhu událostí v přirozeném prostředí přežije do dospělosti o něco víc mláďat, než je nutné k nahrazení jejich umírajících nebo stárnoucích jedinců. Tento přebytek, který nenajde sociální niku, odejde,” upozornil Calhoun ve studii.

Ve Vesmíru 25 však tyto přebytečné myši nemohly nikam odejít, ani se o ně nepostaral přirozený výběr. Myši, které neměly žádnou společenskou roli, se dostaly do izolace a začaly se projevovat patologickým chováním. To se postupně rozšířilo i na další myši, které původně v izolaci nebyly.

Utopie se stala peklem téměř po roce od svého počátku, kdy myší populace narostla na 2 200 jedinců. Ačkoliv zdroje potravy a vody byly stále dostačující (terárium mohlo pojmout až 3 000 jedinců), v důsledku přelidnění začaly trpět sociální vztahy.

Myši narozené do tohoto chaosu si nedokázaly vytvořit normální sociální vazby ani se zapojit do složitého sociálního chování, do páření a výchovy mláďat. Samci se místo interakce se svými vrstevníky nutkavě upravovali, samice nezabřezly.

Jsme jako myši?

Mnoho myší postupně přestalo jevit zájem o rozmnožování a odešlo do horních pater terária, zatímco ostatní se dole sdružovaly do násilnických tlup, které pravidelně napadaly a kanibalizovaly ostatní skupiny i své vlastní členy.

Nízká porodnost a vysoká úmrtnost mláďat se spojily s násilím. Nakonec kolonie vyhynula. Její členové přitom měli až do posledních chvíle dostatek potravy. Na přežití to však nestačilo. 

Tento experiment vyvolal před půlstoletím velký zájem, protože spadal do doby, kdy panovaly obavy o přelidnění planety. Na Zemi tehdy žila méně než polovina nynějších osmi miliard lidí.

Mnozí vědci (například tady) varují před vztahováním slavného experimentu na svět lidí. Ačkoli Calhoun používal Vesmír 25 jako metaforu pro lidskou budoucnost a propagoval jeho výsledky jako varovný příklad, z něhož by se měli poučit zejména urbanisté, srovnání chování myší a lidí není jednoduché.

Lidé se sice shlukují ve městech, přelidnění je však málokde skutečný problém. I z nejvíce přelidněných měst se zpravidla dá odejít jinam. Myši ve Vesmíru 25 takovou možnost neměly.