Život velkých hvězd se uzavře ve výbušné supernově, po které zůstane černá díra nebo pulzar. Menší hvězdy, známé jako žlutí trpaslíci, mezi které patří naše Slunce, končí jinak. Když jim dojde palivo pro jadernou fúzi, začnou se nafukovat a měnit v rudého obra.

Právě to pozorovali astronomové z Massachusettského technologického institutu (MIT) a Kalifornského technologického institutu (Caltechu) u hvězdy jménem ZTF SLRN-2020 staré zhruba 10 miliard let a nacházející se 15 000 světelných let od nás v souhvězdí Orla. Spatřili u ní žhavý bílý záblesk následovaný zvláštním, déle trvajícím a chladnějším zábleskem.

Tato hvězda se během pouhých 10 dní stala více než 100krát jasnější. Její atmosféra se rozlétla do okolí a pohltila horkou planetu o velikosti Jupitera, který je 1321krát objemnější než Země. Planeta se nakonec propadla do jejího jádra, píší vědci ve studii publikované tento týden v magazínu Nature.

Podobný osud patrně potká Zemi. Až za zhruba pět miliard let Slunce vyčerpá palivo, začne nabobtnávat do velikosti rudého obra. Při tom pohltí nebližší planety – Merkur, Venuši a podle všeho také Zemi.  

Nakonec se Slunce zhroutí do bílého trpaslíka, neaktivního jádra skládajícího se převážně z uhlíku a kyslíku, které bude zvolna vyzařovat energii nashromážděnou za aktivního života hvězdy a chladnout.

Pohled do daleké budoucnosti

„Spatřili jsme budoucnost Země. Kdyby nás nějaká jiná civilizace pozorovala ze vzdálenosti 10 000 světelných let, zatímco by Slunce pohlcovalo Zemi, viděla by, jak se Slunce náhle rozjasní, když vyvrhne nějaký materiál. Pak se kolem něj vytvoří prachové prstence, a nakonec se zase usadí na svém místě,“ cituje žurnál MIT vedoucího autora studie, astrofyzika Kishalaye De.

Tým objevil výbuch v květnu 2020, ale trvalo další dva roky, než astronomové dokázali vysvětlit, co se na obloze vlastně stalo.

Původní signál vyšel najevo, když astronomové hledali data z rychle se proměňujících hvězd. Mohla za ním být supernova, gama záblesk nebo jiné hvězdné jevy.

Signál se však výrazně lišil od všech ostatních. Analýza dat naznačila, že mohl pocházet z výbuchu, který následoval po spojení dvou hvězd. Další detailnější analýza ale odhalila, že se při explozi uvolnilo překvapivě malé množství energie, zhruba tisícina té, která je obvyklá při hvězdném splynutí.

Vědci se proto začali zabývat možností, že hvězda splynula s jiným, podstatně menším objektem.

„To, co se s hvězdou spojilo, muselo být asi tisíckrát menší než hvězda.  A protože hmotnost Jupiteru je asi tisícinou hmotnosti Slunce, nabízelo se srovnání. Uvědomili jsme si, že expandující hvězda mohla pohltit planetu,“ říká De.

Poslední výkřik mizící planety

Vědci dali dohromady data a modelovali tuto možnost. Výsledek naznačil, že vysvětlením záblesku je skutečně planeta velikosti Jupitera, pohlcená expandující atmosférou hvězdy. Byl to její „poslední výkřik“.

„Po desetiletí jsme byli schopni pozorovat události ‚před tím‘, kdy planety ještě obíhají velmi blízko své hvězdy, a ‚potom‘, kdy je planeta už pohlcena a hvězda dosáhla obrovských rozměrů. To, co nám chybělo, bylo zachytit hvězdu přímo ve chvíli, kdy planetu pohlcuje. Proto je tento objev pro nás vzrušující,“ říká v žurnálu MIT astrofyzik Kishalay De.