Mayští kněží a počtáři uměli jednoznačně datovat události i v rámci mnohem delších časových úseků, odpovídajících délkou několika stům nebo tisícům tropických čili solárních let. Jde zejména o tzv. dlouhodobý mayský kalendář neboli o "dlouhý počet".

Jejich odpovídající časové jednotky však nebyly založeny na počtu let, nýbrž na násobcích dní. Například jedna taková maxijednotka zvaná baktun trvala 144 000 (20x18x20x20) dní a odpovídala zhruba 394 solárním létům. O jeden řád ve dvacítkové soustavě větší (a spíše teoretická) jednotka zvaná piktun trvala 2 880 000 dní (20 baktunů) čili asi 7885 let. Nejdelší známá mayská časová jednotka se jmenovala alautun a trvala asi 63 080 082 let (23 040 000 000 dní čili 20x20x20=8000 piktunů).

"Dlouhý počet" se však v době příchodu Španělů do Střední Ameriky již v praxi dávno nepoužíval (údajně poslední známý datový záznam tohoto typu pocházel z města Toniná z 16. ledna roku 909 n. l., tedy zhruba na konci "zlaté" klasické éry mayské civilizace). Některé zápisy dat v rámci dlouhého počtu byly navíc nezávisle doprovázeny zápisem v rámci lunárního kalendáře, tedy pořadovým číslem dne v rámci právě probíhajícího 29 nebo 30denního lunárního cyklu. Používal se také tzv. "krátký počet", který měl jako základní cyklus 13 katunů (= 13x7200 = 93 600 dní, zhruba 256 let).

Základní systém mayského (či středoamerického) kalendáře přejala později i řada sousedních kultur, například Aztékové. Ti na začátku každého 52letého kalendářního okruhu očekávali světovou katastrofu a pak se radovali, když (často po "nezbytných" obětech) opět nenastala. Neblahá očekávání však byla spojována i se zatměními Slunce a Měsíce (jejichž data uměli mayští kněží počítat s bravurní rutinou) nebo s tzv. heliakálním východem Venuše (první objevení se Venuše jakožto Jitřenky na ranní obloze), který měl ohlašovat možnost válek nebo společenských otřesů.

Ostatně i sami Mayové chápali dění ve světě jako cyklické, navíc jako nepřetržitou sérii zániků a vznikání či "božského tvoření" nové podoby světa. Proto se také při pozorování oblohy soustředili na pravidelné či nějak cyklické děje. Nepravidelné události jako třeba supernovy, průlety komet nebo pády jasných meteorů, bolidů, je v podstatě nezajímaly, i když o těchto jevech také věděli.

Nedávná víra v konec světa koncem roku 2012 byla ovšem účelově spojena (podle jisté senzacechtivé "esoterické" interpretace) s údajným koncem aktuálního z mayských cyklů "božského tvoření", který měl trvat 13 baktunů (1 872 000 dní čili asi 5125 let) od "posledního stvoření světa" (podle novější mayské mytologické knihy Popol Vuh, psané již latinkou).

S "dlouhým počtem" je ovšem spojena řada nejasností a nespojitostí (zejména přesně neznáme různé záchytné body mayského kalendáře ve vztahu k reálným astronomickým událostem a neznáme tedy ani přesný začátek cyklů mayského kalendáře - "dlouhého počtu"), takže neznáme ani přesný přepočet mayské a evropské datace.

Nepřesnost ohledně předpokládaného konce posledního mayského "cyklu stvoření" může činit i mnohem více než 100 let, fakticky jde až o stovky let. Je tedy dost možné, že konec zmíněného 13. baktunu v rámci posledního mayského cyklu (s)tvoření neměl nic společného s koncem roku 2012, ale může připadat například na 14. prosinec 2116 našeho kalendáře (a to jmenovitě podle výzkumu českých badatelů, bratří Vladimíra a Bohumila Böhmových. Jiní autoři však uvádějí další velmi odlišná data).

Tak či onak se příslušného data nemáme proč obávat, protože kromě konvenčních důvodů spojených s koncem uměle vytvořeného početního cyklu nemá toto datum žádný vztah ke skutečným přírodním dějům na Zemi nebo ve vesmíru.

Mayské mytologické významy nebeských těles a struktur

Slunce

Mayský sluneční bůh se jmenoval Kinich Ahau. Byl jedním z nejmocnějších, ale sám byl zřejmě jen jedním z aspektů ještě mocnějšího "stvořitelského" čtyřjediného a mužského božstva jménem Itzamna, spojeného pravděpodobně s celou oblohou. Měl nejednoznačnou podobu se znaky orla nebo jaguára. Některé mayské vládnoucí dynastie odvozovaly svůj původ právě od tohoto boha Slunce. Jiní vládci zase od božstva měsíčního. Slunce (či sluneční bůh) bylo spojeno s vlastnostmi jako je řád, vertikální rozměr, teplo a světlo. Bylo také výrazem principu mužské energie a obnovy.

Měsíc

Měsíční bohyně byly výrazem ženství a odpovídaly buď starší ženě s rysy jaguára (Ix Chel - byla manželkou nejvyššího boha Itzamny, také bohyní léčitelství a deště) nebo mladé panně (Ix Ch’up). Božským průvodcem Měsíce byl také králík. Jak Slunci tak Měsíci odpovídala v zásadě božstva pozitivní, lidem příznivá.

Venuše

Tato planeta (se synonymními názvy Chak Ek' a Lamat - králík, také označení osmého dne v pořadí) byla mj. spojena s válkami a s bohem války - Kukulkánem (Opeřeným hadem). Mayští vládci zpravidla vedli války v době, kdy se Venuše stávala Jitřenkou. Mayové se také snažili chránit před samotnými paprsky Jitřenky, věřili totiž v jejich zhoubný vliv na zdraví a osobní osud. Další planetou se "zhoubnými vlivy" (především v zemědělství) byl Mars, jehož božstvo mělo u Mayů podobu zvířete s dlouhým nosem.

Zde je zajímavé poznamenat, že tabulky poloh Venuše byly podstatně zpřesněny pomocí korekcí v 10. století našeho letopočtu. Díky nejnovějším výzkumům se ukázalo, že korekce měly svůj původ v městě Chich'en Itza a byly uskutečněny pod vedením tzv. "mayského Koperníka", astronoma či astrologa se jménem K'ak' U Pakal K'awiil.

Hvězdy a souhvězdí

Pohyb hvězd a souhvězdí byl důležitý pro stanovení začátků sezón, a tedy i pro zemědělské práce. Vzestup Plejád (Tz'ab ek), které byly symbolicky spojeny s představou ocasu chřestýše, doprovázel začátek období dešťů. Pokud jde o souhvězdí, Mayové na obloze "viděli" například Želvu stvoření (možná dnešní Orionův pás, podle jiných zdrojů Blíženci), Jaguára, Netopýra, prasátko Pekari (naši dnešní Blíženci), dva hady, Štíra, mořskou příšeru (Xoc) a kosmickou příšeru (K'awak), spojenou s Mléčnou dráhou. Měli také svůj zvěrokruh, čili soustavu ekliptikálních souhvězdí (viz např. Pařížský kodex).

Některé velmi jasné hvězdy měly svá jména, ta se však většinou nedochovala. Mayové také znali Polárku a její relativní nehybnost na obloze (odpovídala božstvu Ah Chicum 'Ek, které pomáhalo navigovat a určovat směr cesty). Hvězdy Velkého vozu pro ně představovaly tvar velkého ptačího démona jménem Vucub-Caquix (Sedmipapoušek, anglicky Seven Macaw), který se chtěl stát falešným Sluncem a Měsícem.

Mléčná dráha

Tuto nebeskou strukturu Mayové nazývali, resp. ztotožňovali se "Stromem života" nebo "světovým stromem" (Wakah Chan). Strom života podle nich spojuje tři základní patra světa – podsvětí (kořeny), prostřední svět pozemských smrtelníků (kmen) a nebe (koruna s větvemi - Mléčná dráha). Zároveň představuje jakousi "vesmírnou osu", po níž se pohybují duše zemřelých. V podsvětí přitom mělo existovat devět jemnějších úrovní a v nebi dokonce třináct. Čtyřem světovým stranám byly navíc přiřazeny určité barvy.

Mléčná dráha měla v mayské mytologii také jistou spojitost s mýtickým hadem nebo s horou, na jejímž vrcholku sídlil výše zmíněný ptačí démon. Pás Mléčné dráhy byl také spojován s mystickou cestou do podsvětí, přičemž speciálním místem pro vstup na ni byl průsečík Mléčné dráhy a ekliptiky, kterou Mayové kreslili jako dvojhlavého hada.

Stagnace astronomie kvůli jejímu propojení s mytologií a astrologií

Mayové se, jak jsme již zmínili, příliš nezabývali kometami, meteory nebo supernovami, tedy v zásadě neopakovatelnými a nepředpověditelnými jevy, které jim nezapadaly do představ přísně cyklického vývoje světa, i když i k nim často přiřazovali jisté mytologické či pohádkové představy.

Právě těsné spojení mytologie (kterou známe hlavně díky již zmíněné knize Popol Vuh), astrologie, náboženství a astronomie, které původně způsobilo rozvoj sofistikovaných početních a pozorovacích systémů, také posléze znemožnilo další vývoj mayské astronomie. I proto se v tomto prostředí vůbec neobjevila nějaká skutečná fyzikální teorie, nezávislá na mytologických a náboženských představách a vysvětlující fyzickou či materiální podstatu jevů kolem nás.

Následkem této zakonzervovanosti mayská astronomie, byť opřená o poměrně velmi přesná měření poloh nebeských těles a rafinovaný početní systém, v podstatě stagnovala po stovky let a od jistého bodu se již prakticky nevyvíjela a nezdokonalovala. Oproti tomu evropská astronomie, která se někdy kolem roku 1500 začala oprošťovat od mytologických, magických, astrologických a náboženských významů, zaznamenala prudký vývoj. Ten způsobil kromě zdokonalení v oblasti přístrojové techniky (důležitý byl mj. objev dalekohledu, umožňující rozeznávat čím dál větší detaily na obloze a vesmírných tělesech) také pokrok matematické a fyzikální teorie.