Útesy duchů. Kam se poděly korály zakreslené starými mořeplavci?

- Příroda autor: Jan Toman

Vymírání mořských druhů a snižování četnosti těch zbývajících jsou smutně zdokumentovanými následky lidské činnosti. Jak se to ale má s organismy, jejichž těla a kostry dávají základ celým ekosystémům – například slávkami, nebo korály? Jakým tempem mizí korálové útesy? Odpověď na tuto otázku přineslo až srovnání satelitních snímků s historickými mapami. A výsledky jsou alarmující. Za posledních 250 let zmizela jen na Floridě více než polovina všech útesů.

Zničený korálový útes na Filipínách. Ilustrační snímek

Zničený korálový útes na Filipínách. Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Vymření živočišného či rostlinného druhu má obvykle za následek větší či menší změnu místního ekosystému. Ten se ale obvykle ustálí na nějaké nové, dočasně rovnovážné, úrovni. Daleko výraznější následky může mít vyhynutí druhů, které stojí v základech příslušných ekosystémů. Takové druhy se nazývají ekosystémovými architekty a může se jednat o tak rozdílné organismy, jako jsou třeba bobři, nebo slanomilné mangrovové stromy.

Jednou z nejvýznamnějších skupin, které na Zemi takto zakládají ekosystémy, jsou korály. Tito drobní žahavci vylučují pevné vápenaté schránky, takže během stovek a tisíců let tak dávají vzniknout celým podmořským horám a útesům. Jejich nárosty skýtají úkryt mnoha dalším druhům, které zase lákají ryby a další predátory. Původní jednotvárná pustina se s jejich přičiněním mění na barevnou zahradu.

Právě korály ale dostávají od člověka v posledních stoletích pořádně zabrat. Lodní doprava, změny v úživnosti příbřežních mělčin způsobené nástupem intenzivního zemědělství, inženýrské stavby i prostý turismus zatěžují korálové útesy za hranici toho, co je pro ně ještě únosné.

Staré britské mapy přesnější než satelity

I studie v krátkém časovém měřítku tak ukazují na jejich ubývání. Jak se ale plocha korálových útesů vyvíjela v minulosti? Jak velká území původně pokrývaly a jaké lidské zásahy se na nich nejvíce podepsaly? Na tyto otázky není snadné nalézt odpověď, protože většina spolehlivých zdrojů svým stářím nepřekračuje jedno století.

Naštěstí je tu ale jedna významná výjimka. Britské námořní mapy z 18. století. Srovnání s dnešními satelitními snímky a nejpodrobnějšími studiemi ukázalo, že jsou až neuvěřitelně přesné.

V počátcích své expanze do Karibiku Britové velmi pečlivě zaznamenávali všechny elementy, které by nějak mohly ohrozit lodní dopravu. Na jejich mapách se setkáme nejen s přesnou polohou a hloubkou útesů, ale také popisem jejich tvaru, barvy a dalších významných vlastností.

Srovnání těchto map s moderními satelitními snímky nám tak umožňuje odhadnout, kolik útesů bylo od dob Americké války za nezávislost ztraceno.

Zmizela polovina plochy korálů

Jak referují američtí a australští oceánologové, už dřívější studie naznačily, že člověk může mít na mořské ekosystémy ještě větší vliv, než se obecně soudí. Co se týče masivních nárostů slávek v mírném pásmu, u pobřeží Severní Ameriky se jejich rozloha za poslední dvě století snížila o více než polovinu.

Nově se výzkumníci zaměřili na korálové útesy u pobřeží Floridy. Nasbírali data o rozšíření korálových útesů u ostrovů Keys vybíhajících jižně od Floridy a rozlišili je na pět zón podle jejich orientace a vzdálenosti od pobřeží.

Staré britské mapy se v některých ohledech ukázaly dokonce informativnější než moderní satelitní snímky. Ty totiž například nedokáží zmapovat útesy ve větších hloubkách. V každém případě je ale vědci mohli srovnat s nově naměřenými údaji.

Ukázalo se, že od 18. století bylo ztraceno celých 52 procent plochy korálů. Jedná se navíc o velmi konzervativní údaj – srovnání jednotlivých map ukazuje, že úbytek korálů mohl být ještě výraznější. Většinu míst, kde dříve bujely korálové útesy, dnes pokrývá mořská tráva, nebo jsou úplně holé.

Ztráty korálů navíc nejsou rozmístěny rovnoměrně. Nejvíce korálových útesů zmizelo v zónách nejbližších pobřeží – až 90 procent. To se týká zejména drobnějších útesů v průlivech, se kterými se dnes už prakticky nesetkáme. Vzdálenější korály rostoucí ve větších hloubkách byly, zdá se, zasaženy méně. Ani ty ale nemusí být v bezpečí před dalšími zásahy ze strany člověka v budoucnu.

Zdroj: McClenachan L, O’Connor G, Neal BP, Pandolfi JM & Jackson JB (2017): Ghost reefs: Nautical charts document large spatial scale of coral reef loss over 240 years. Science Advances, 3.

Tagy: zvířata a příroda korálové útesy moře a oceány

Zdroje: vlastní