Klíčem k dosud neznámé kapitole evoluce mohou být megaviry. Tyto obří virové částice překonávají velikostí běžné viry včetně SARS-CoV-2, původce nemoci covid-19, a blíží se běžným bakteriím.

Virolog Masaharu Takemura z Tokijské univerzity ve své nové studii dospěl k hypotéze, že megaviry stojí za vznikem buněčného jádra eukaryotických buněk, které tvoří základ lidí.

Eukaryotické buňky, jinak eucelluly, se vyznačují tím, že v jejich středu je jádro, které je ohraničeno od zbylého materiálu buňky. Žádné jiné buněčné formy života jádro nemají.

Schéma buněčného jádra. | zdroj: Wikipedia Commons

Právě to je pokládáno za důvod, že z eucellul začaly vznikat vícebuněčné formy života. Buňky s jádry se jednou uspořádaly v živočichy, a nakonec i v člověka. Bylo to možné proto, že jádro uchovává genetickou informaci, z níž je vystavěn život. Bez jádra se nedá dlouhodobě přežívat. Jak se však jádro v našich buňkách objevilo? 

Takemura to vysvětluje donedávna neznámou schopností jednoho z megavirů – přinutit amébu (výběžek buňky, jehož tvar se neustále mění, čímž se zároveň pohybuje kupředu) k tomu, aby kolem sebe vytvořila obal podobný skořápce. Tento virus výzkumníci pojmenovali medúzavirus.

Medúza je monstrum proslavené řeckou mytologií – okřídlená žena s jedovatými hady na hlavě místo vlasů. Ten, kdo podle báje pohlédl do jejích očí, zkameněl. A právě tak působí medúzavirus na améby – a buďme rádi, že ne na lidi. Jakmile améba pohlédne na virus, promění se v kámen.

V nové studii Takemura předkládá hypotézu, podle níž jsou buněčná jádra eukaryotických buněk dílem pradávného soupeření buněk s megaviry. Když byly byňky v prehistorických mořích napadány megaviry podobnými medúzavirům, postupem času se naučily vytvářet vnitřní obal (jádro s membránou chránící dědičnou informaci – DNA), který je před útokem megavirů chránil.

Snímky medúzaviru z elektronového mikroskopu a jeho schémata. Membrane (obal viru), capsid (kapsida, proteinový plášť), spike (proteinový osten). | zdroj: G. Jošikawa et al.

Oporou pro takové tvrzení je podobnost membrán, které se nacházejí uvnitř eukaryotických buněk i uvnitř buněk napadených megaviry.

Hypotéza bude vyžadovat další ověřování a zkoumání tajů evolučních dějin. Faktem ale je, že se mění názor na viry jako negativní doménu života. Viry nejspíš měly a stále mají významnou úlohu při přeměně genů, a většina virů nejspíš komplexnějším formám života neškodí.

Nemuselo by tedy být překvapivé, kdybychom virům vděčili za to, že jsme na světě.

(Studie byla publikována v žurnálu Frontiers in Microbiology.)