Vědci vypátrali nejstarší téma pohádek. Nejspíš byste ho neuhádli

24. 12. 2020 – 13:23 | Člověk | Jan Toman | Diskuze:

Vědci vypátrali nejstarší téma pohádek. Nejspíš byste ho neuhádli
zdroj: Profimedia.cz

Tradiční příběhy, které bychom dnes nazvali pohádkami, bývaly v minulosti drsnější a nemířily jen na děti. 

Pohádky patří k Vánocům. Vyprávěly se však už před nimi a vyprávějí se i v kulturách, které Vánoce neslaví.

Pohádkové příběhy doprovázejí lidstvo od nepaměti. Jaká je ale historie těchto příběhů a jak hluboko do historie sahají?

Na tuto otázku ve své studii odpověděla dvojice originálních vědců – literární historička Sara da Silva a evoluční biolog Jamie Tehrani. Oba dali dohromady údaje o rozšíření základních typů příběhů popisovaných v pohádkách a použili na ně metody, kterými se studuje evoluční historie "stromu života". Výsledky předčily očekávání.

Jak jsou staré?

Příběhy, které bychom dnes označili za pohádky, bývaly v minulosti krutější a nebyly určeny jen dětem. Stačí se podívat do sbírek bratří Grimů nebo knížek Boženy Němcové. Tyto ústně předávané příběhy si vyprávějí všechny lidské společnosti, ale otázka, jak jsou staré, dráždí vědce už více než 200 let.

Názor bratří Grimů, že přetrvávají tisíce let, vyvolával u jejich současníků posměch. Postupem času se ale prosadil a v menšině jsou dnes naopak výzkumníci, kteří tvrdí, že stáří konkrétních pohádek o mnoho nepřesahuje dobu jejich zápisu.

Obdoby mnoha známých příběhů, nebo alespoň jejich prvků, opravdu nalezneme třeba v antické literatuře. Pátrání po jejich původu, stáří a historii je však s pomocí klasických literárních metod obtížné.

Příběhy ovšem mají k našemu prospěchu několik výhodných vlastností. V průběhu času se jejich základní motivy příliš nemění a předávají se spíše vertikálně, z otce na syna a matky na dceru, než horizontálně, z jedné kultury do druhé.

Literární vědci rovněž vytvořili obsáhlé databáze jednotlivých typů příběhů. Historii předávání tradičních příběhů tak lze studovat s pomocí metod vyvinutých k výzkumu jiného historického procesu – odštěpování, vymírání a rozrůzňování druhů v průběhu biologické evoluce.

Tento postup použila i zmíněná dvojice výzkumníků. Vědci zvolili skupinu zhruba 450 magických příběhů, což jsou povídačky, ve kterých se vyskytují bytosti či předměty nadané kouzelnou mocí. Mezi ně spadá celá řada známých pohádek, jsou tak nejrozšířenější a nejstudovanější.

Následně badatelé zjistili jejich rozšíření mezi indoevropskými národy – ty zvolili proto, že jejich historické vztahy jsou nejlépe prozkoumané. Data "prohnali" řadou počítačových modelů a statistických analýz, odhadli podíl horizontálního přenosu a vynesli historii předávání příběhů.

Kovář přelstil ďábla (už v době bronzové)

A výsledky? Podíl horizontálního předávání příběhů mezi různými, například sousedícími, národy je přinejmenším u studovaných magických příběhů relativně malý. U celé řady příběhů tak můžeme s velkou dávkou jistoty konstatovat, že si je vyprávěli předkové germánských, slovansko-baltských, románských a dalších jazykových skupin.

Některé jsou ještě starší – společné například všem západoevropským národům. Několik málo je starobylých, ale většina těchto případů nenalezla v analýzách silnou podporu. S jednou výjimkou. Příběh označovaný jako Kovář a ďábel koloval už mezi předky všech indoevropských národů.

Da Silvová a Tehrani počátek tohoto příběhu vystopovali až do doby bronzové, před zhruba šesti tisíci let. V jeho jádru se nachází postava kováře, který prodá svou duši nadpřirozené bytosti – čertu, ďáblu, džinovi nebo třeba smrtce – výměnou za nějakou neobvyklou schopnost. Touto schopností je nejčastěji spoutání jakýchkoli dvou věcí dohromady.

Hádáte správně, tento motiv se vyskytuje třeba i v české pohádce Dařbuján a Pandrhola. Většinou je ale hlavní postavou kovář, který magickou bytost přelstí, připoutá ji ke skále nebo stromu a svou duši vyhandluje zpět.

Nejspíš jde o jakousi vzpomínku na počátky zpracování kovů. Změna "obyčejného" kamene na lesklý opracovaný předmět opravdu působí téměř nadpřirozeně a zpracovatelé kovů bývají i dnes v mnoha tradičních společnostech považováni za magické nebo nečisté.

Některé názory dokonce tvrdí, že křesťanské peklo původně představovalo obrovskou výheň! Zajímavý je ovšem i motiv přelstění nadpřirozené bytosti nebo spojení dvou nesouvisejících věcí do jedné.

V neposlední řadě nám starobylý původ příběhu Kovář a ďábel podává nepřímý důkaz o tom, že prapůvodní Indoevropané nežili dříve než zhruba před 6000 lety – tedy v době, kdy už lidé dokázali zpracovávat kovy – a rozrůznili se až později.

V následujícím evolučním stromu pohádek to je příběh s kódovým označením ATU 330 The Smith Outwits the Devil (Jak kovář přelstil ďábla). 

4-large zdroj: Da Silva & Tehrani (2016) Royal Society Open Science

Zdroj: SG da Silva & JJ Tehrani (2016): Comparative phylogenetic analyses uncover the ancient roots of Indo-European folktales. Royal Society Open Science 3(1).

Nejnovější články