Radioaktivní spad z pozemních testů atomových bomb ve čtyřicátých až šedesátých letech minulého století je patrný v medu současných včelstev. Upozorňuje na to studie publikovaná v žurnálu Nature Communications.

Zjištění vědců z univerzity William & Mary ve Virginii, ukazují na to, že více než půlstoletí od jaderných testů a tisíce kilometrů od míst výbuchů radioaktivní spad stále koluje rostlinami a zvířaty.

Pozůstatky atomových střelnic

Od prvního pokusného výbuchu atomové bomby v roce 1945 do uzavření úmluvy o zákazu pozemních zkoušek v roce 1963 odpalovaly Spojené státy, Sovětský svaz i další jaderné mocnosti při testech své jaderné zbraně na zemském povrchu i nad ním.

Zejména při detonacích na povrchu přitom výbuch vynesl do atmosféry velké množství ozářené zeminy (a dalších částeček na povrchu). Radioaktivní částečky  stoupaly k nebi v atomovém hřibu. Poté dopadaly na povrch až stovky kilometrů od původního místa exploze. A tam přervávají dodnes.

Nejsou však důvodem k panice, dnes už nepředstavují žádné nebezpečí. Ani odhalené hodnoty radioaktivity medu nejsou hrozbou lidskému zdraví.

Přesto stopy jaderných testů, které se v něm uchovaly, vědce udivují. „Je to neuvěřitelné,“ řekl ke zmíněné studii geolog Daniel Richter z Dukeovy univerzity. „Ta data ukazují, že radioaktivní spad je stále venku a maskuje se v živinách.“

Atomové bomby při výbuchu uvolnily zejména cesium. Ozářené cesium - radiocesium - se pak rozpouštělo ve vodě, takže rostliny jej mohly zaměnit za draslík, životně důležitou živinu, která má obdobné chemické vlastnosti.

Med, svědek výbuchů

James Kaste, geolog z Univerzity William & Mary, dal studentům za úkol prozkoumat různé oblasti v Americe na přítomnost radiocesia. Mohl z toho být nenápadný univerzitní projekt...

Jeden ze studentů se však rozhodl změřit hodnoty radiocesia v medu, který pocházel ze Severní Karolíny. A ukázalo se, že tamní úroveň radiace je stokrát vyšší než u jiných vzorků potravin. To přivedlo Kasteho k myšlence nechat studenty ověřit hypotézu, že u včelstev se radiocesium akumuluje.

Výzkumníci získali na 122 vzorků medu a zjistili, že hypotéza je správná.  Radiocesium se v hodnotách vyšších než 0,03 becquerelů (jednotka radioaktivního záření) na kilogram objevilo ve většině vzorků. Nejvyšší naměřené hodnoty dosahovaly 19,1 becquerelů na kilogram.

To je přesvědčivý důkaz, že spad posledních jaderných testů, provedených před více než půlstoletím, dosud v potravním řetězci koluje.

Zmíněná čísla však nemohou být důvodem k odmítání medu. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv pokládá za rizikovou hodnotu pro člověka až 1200 becquerelů na kilogram, což je 63násobek nejvyšších naměřených hodnot.

Nevítaná radioaktivita

Kasteho nicméně zajímaly i starší hodnoty radiocesia. Studie, kterou vedl, dospěla k tomu, že v sedmdesátých a osmdesátých letech mohly být v medu zhruba desetkrát vyšší než dnes. To je stále málo pro ohrožení člověka, ukazuje to však, jak dlouho a v jaké intenzitě s námi pozůstatky výbuchů mohou přežívat.

S uzavřením zmíněné úmluvy v roce 1963 se mocnosti zavázaly testovat jaderné zbraně jen pod zemí. Při takovém výbuchu vzniká malé množství radioaktivních částic. Čína nebo Francie se však k úmluvě zpočátku nepřipojily a prováděly atmosférické jaderné testy až do roku 1980.