Od poloviny čtyřicátých do začátku šedesátých let minulého století otřásaly planetou pozemní a atmosférické výbuchy atomových bomb. Velmoci si za studené války testovaly účinky svých čím dál větších a ničivějších bomb a zastrašovaly protivníky.

Důsledkem byl radioaktivní spad – koktejl radioaktivních částic šířících se ovzduším a dopadajících na zem, do oceánů i moří a řek. Zvýšenou radiaci bylo možné zaznamenat nejen v místech testů a jejich okolí, ale i v tisíce kilometrů vzdálených oblastech.

Co víc, radioaktivita z výbuchů měnila klima a vyvolávala deště, jak zjistil meteorolog Giles Harrison z univerzity v anglickém Readingu.

Když stará data vypovídají…

Výzkumník dal se spolupracovníky dohromady data z let 1962 až 1964. Využil toho, že britští vědci jsou puntičkáři a pečlivě je archivují. Z doby testů atomových bomb a krátce po nich se tak dochovala měření radioaktivního izotopu stroncia. K těm Harrisonovi lidé přidali údaje z meteorologické stanice na skotských Shetlandech a měření elektrického pole atmosféry u Londýna.

V letech 1962 a 1963 ještě velmoci atmosférické a pozemní jaderné testy prováděly. Na podzim 1963 však začala platit smlouva zakazující jakékoli zkoušky atomových bomb mimo podzemních. Od této doby zaznamenávala měření nižší hodnoty radioaktivního stroncia.

Zesláblo elektrické pole a také – změnilo se počasí. Proti éře jaderných testů ubylo dešťových srážek.

Čím to profesor Harrison vysvětluje?

Po jaderném výbuchu jsou nabité částice emitované během radioaktivního rozpadu do okolních atomů a molekul, kterým předávají náboj. Vzniká záplava nabitých částic, kapky vody v ovzduší se shlukují, mraky těžknou a prší.

zdroj: YouTube

"Testování zbraní bylo podstatnou poruchou v atmosférickém smyslu," řekl k hlavnímu poznatku studie Harrison, profesor z katedry meteorologie.

Na Shetlandech zaznamenali počátkem šedesátých let až o 24 procent více srážek.

Ze studie lze přitom udělat závěr, že testy atomových bomb měnily klima nejen v Británii, ale vůbec v Evropě, tehdejší Československo nevyjímaje.

Evropu, jak upozorňují vědci, dělily od místa jaderných zkoušek v Nevadě, Kazachstánu či na souostroví Nová země tisíce kilometrů. Rozptyl radiace v takové vzdálenosti je proto značný a pás, kde se projevuje, široký.

Na sudu střelného prachu

Změna podnebí se patrně projevovala už od poloviny padesátých let, kdy mocnosti začaly stupňovat sílu odpalovaných náloží. Tento trend vyvrcholil v roce 1961, kdy Sovětský svaz odpálil megalomanskou pumu, nazývanou Bomba-car (původně Váňa).

Pětadvacetitunová bomba vybuchla silou 55 megatun TNT. Její síla desetkrát převýšila vše, co vybuchlo za druhé světové války. Atomový hřib, který bomba způsobila, měl výšku 64 a průměr 40 kilometrů. Rázová vlna oběhla Zemi třikrát.

zdroj: YouTube

Byl to vrchol éry, které se říkalo Mutual Assured Destruction (Vzájemně zajištěné zničení), anebo častěji jen výstižnou zkratkou MAD (šílené). Ve skladbě Nuclear ji popisuje Mike Oldfield (ve videu).

Američané a Rusové během něj shromáždili takové množství zbraní, které by několikrát vyhladilo lidstvo. Základem obranného systému byla strategie odstrašení, která platí dodnes.

Lidstvo za studené války usedlo na sud střelného prachu. A sedí na něm pořád, byť jej Američané a Rusové z části vyprázdnili.

Výsledky studie jsou popsány v Physical Review Letters.