Po roce 2100 může lidstvo způsobit další velké vymírání. A to i v případě, že dodrží své závazky a sníží emise skleníkových plynů. K takovému závěru dospěl ve studii publikované v magazínu Science geofyzik Daniel Rothman z Massachusettského technologického institutu (MIT).

Až budou oceánské akumulátory plné...

Rohman analyzoval výkyvy koloběhu uhlíku mezi atmosférou, oceány a zeminami v průběhu věků.

Ilustrace uhlíkového cyklu na Zemi. Uhlík je uložen v biosféře Země (flóra, fauna, půda a sladká voda), geosféře (geologické úložiště), hydrosféře (oceány) a atmosféře. Mezi těmito zásobníky se vyměňuje biologickými, chemickými a fyzikálními postupy. Procesy, které uvolňují uhlík, jako je spalování fosilních paliv a rozklad organické hmoty bakteriemi a houbami, jsou označeny červenými šipkami. Procesy, které ukládají uhlík, včetně fotosyntézy, jsou značeny oranžovými šipkami. Globální uhlíkový rozpočet je rovnováha mezi zásobami uhlíku. | zdroj: Profimedia

Ve své studii geofyzik připomíná, že Země za posledních 540 milionů let – v éře fanerozoika, pro kterou jsou charakteristické rozvinuté formy života – prošla pěti masovými vymíráními. Život se z nich vždy vzpamatoval. Pro mnoho druhů však bylo vymírání konečnou a život v průběhu vymírání byl doslova apokalyptický.

Nyní hrozí, že lidstvo způsobí vymírání šesté, srovnatelné s těmi předchozími. Rohman to vyvodil z výsledků studie uhlíkového cyklu – trasy uhlíku přes zem, oceány a atmosféru.

Vědec analyzoval 31 okamžiků proměn izotopů uhlíku, jejichž hodnoty se v průběhu věků značně lišily. Izotopy uhlík-12 a uhlík-13 vzal za ukazatele toho, jak se měnily poměry uhlíku v pradávné atmosféře a v pradávných oceánech. Ukázalo se, že hned ve čtyřech z pěti masových vymírání v minulosti byla překročena jindy „nepřekročitelná“ hranice množství uhlíku zachyceného v oceánech.

Důvody mohly být vždy odlišné – důsledek vulkanické erupce nebo dopadu asteroidu. Situace za většiny vymírání ale byla nápadně podobné s dnešní dobou, kdy uhlíku přibývá zejména v důsledku lidské činnosti.

Rothman upozorňuje, že při současném tempu emisí oxidu uhličitého může být meze uhlíku, která vyvolá šesté masové vymírání, dosaženo brzy.

„Existuje určitá rychlost změny hodnot uhlíku, kterou život nerad překračuje,“ píše ve studii Rothman.

A to týká nejen lidí, ale i tvorů, kteří plavou v oceánech, vyjí v prériích, bzučí v keřích, anebo cvrlikají v korunách stromů.

Oceány v podstatě fungují jako mamutí akumulátory energie. Pohlcují devět desetin energie zachycené v atmosféře skleníkovými plyny. Kdyby byla jejich kapacita vyčerpána, nastanou na Zemi bouřlivé změny, které budou pro mnohý život nesnesitelné.

Byli jsme varováni

Geofyzik ve své vědecké práci spočítal, že k tomu, abychom dosáhli hranici rovnající se minulým vymíráním, bude nutné do oceánů přidat dalších 310 gigatun uhlíku. To zní hodně, ale takové množství dalších emisí do roku 2100 očekávají i ty optimističtější scénáře vývoje změny klimatu. Tedy i scénáře, ve kterých své emise budeme výrazně krotit.

Pokud bude práh emisí překročen, uhlíkový cyklus začne být nepředvídatelný. Právě jeho chaotické chování v minulosti předcházelo jiným masovým vymíráním.

Tempo vymírání by vzhledem k tempu našich emisí přitom mohlo být podle Rothmana rychlé – na zkázu většiny druhů na Zemi by stačilo 10 tisíc let. Minulá vymírání trvala miliony let.

Rothman upozorňuje, že varování obsažená v jeho studii by měla přispět k argumentům pro snížení či znovuzachycení uhlíku ve formě atmosférického oxidu uhličitého, než jej pohltí oceán. Podle vědce na to máme ještě čas, katastrofa „nenastane už zítra“.

Lidé jsou o hrozbě vymírání informování. Žádné jiné druhy na Zemi takové varování nedostaly.

Dokážeme této výhody využít?