Pomineme-li možná rizika dopadů kosmických těles, lidmi (či jinými civilizacemi) způsobené planetární katastrofy nebo třeba neštěstí na galaktické úrovni, které se všechny mohou stát někdy mezi příštími pěti minutami a stovkami milionů let, povrch naší planety se začne razantně proměňovat za 500 až 600 milionů let.

Stane se tak postupným zvyšování slunečního jasu. To zvýší tempo zvětrávání křemičitanů, v důsledku čehož poklesne míra oxidu uhličitého v atmosféře. Zatímco dnes se bojíme přemíry tohoto skleníkového plynu, ani opačný extrém není dobrou zprávou. Nejpozději za 600 milionů let jeho množství v atmosféře poklesne pod limit nezbytný pro udržování fotosyntézy u většiny druhů vyšších rostlin.

Důsledkem bude masové vymírání stromů a kolaps dnešní podoby potravního řetězce. Postupně se na onen svět vydá nejen rostlinný život, ale i život živočišný, který stojí a padá na dostatku rostlinné potravy. Nepůjde o překotnou změnu, část rostlin bude přežívat i ve střídmějších podmínkách. Pozemská zahrada však rychle prořídne a možnosti různých forem života se značně zredukují. Tím však konec teprve započne. Má být ještě hůře.

Vzhledem k tomu, že komplexnější život ve formě mnohobuněčných organismů na Zemi trvá minimálně už 635 milionů let (spíše déle, starší komplexní organismy se nám ale fosilizací kvůli svým měkkým tkáním pravděpodobně nedochovaly) a planetární podmínky jsou pro život vhodné skoro čtyři miliardy let (dvě miliardy, mluvíme-li o životu závislém na kyslíku), lze rozhodně konstatovat, že jsme dávno za polovinou lhůty trvanlivosti pozemské biosféry, a vstupujeme spíše do posledního aktu příběhu naší biosféry. Již dnes se život na Zemi však přizpůsobil proměnlivým podmínkám, snad tak bude mít jistou kapacitu tak činit i v budoucnu...

I pokud se však rostlinný život vyrovná s menší mírou oxidu uhličitého za 500 milionů let, do jedné miliardy let dojde zřejmě už na zcela neodvratný konec všech mnohobuněčných organismů. Tou dobou totiž dle dnešních projekcí stoupne jas Slunce až o 10 procent oproti dnešnímu stavu. Očekává se tak zvýšení odpařování oceánů do té míry, že povrch naší planety začne připomínat spíše podmínky na Venuši. Oceány se vytratí do atmosféry a Zemi přikryjí hustá mračna, která začnou teploty pod nimi šroubovat stejně jako na druhé planetě. 

Peklo na povrchu

Je dost dobře možné, že jednobuněčné formy života se s těmito podmínkami ještě nějaký čas budou srovnávat bez větších problémů. Země byla planetou mikrobů nejspíše snad už zhruba před 3,7 miliardy let, tedy dávno před vznikem komplexnějších mnohobuněčných organismů. Může jí být i za dalších 3,7 miliardy let, tak trochu připomínajíc návrat k podobě Země po jejím vzniku. Jako každý dobrý příběh, i ten pozemský skončí tak, jak započal. Etapa mnohobuněčného života, v níž jsme dnes, bude oproti mnohem delší dominanci mikrobů značně v menšině.

Ani bakterie však Zemi nezdědí. Kolem hranice čtyř miliard let však postupně zvyšující se teploty vlivem skleníkového efektu stoupnou natolik, že dojde na spečení celého pozemského povrchu. Tou dobou už nejspíše přestane fungovat i magnetické dynamo v planetárním jádru a povrch tak bude navíc vystaven i silnějším dávkám kosmického záření. Byl by tedy zázrak, kdyby kombinaci těchto dvou jevů přežily i bakterie. 

Až se za pět miliard let začne Slunce zvětšovat do fáze rudého obra, futuristická Země nebude mít s nám známou planetou prakticky nic společného. Dokonce i její podoba může být značně odlišná - někdy za 1,5 miliardy let by oscilace rotace Země mohly mít za následek posunutí dnešní osy až o 90 stupňů. Póly budou v takovém případě na rovníku, rovník bude na pólech. Do 7,5 miliardy let by pak za své mohlo vzít i celé planetární těleso. Zvětšující se solární atmosféra jej nejspíše vtáhne do svého nitra. Bude to ultimátní tečka za všemi podobami, kterými si Země během svého života prošla.

Nikdo, ani věda, samozřejmě nedisponuje křišťálovou koulí - bylo by tedy chybné vnímat podobné predikce jako neomylné věštby. Inteligentní supercivilizace by projekty masivního planetárního inženýrství mohla životnost planetární biosféry snad prodloužit za několik výše zmíněných hranic. Z dnešních dat a dnešní míry pokroku, se ale výše uvedená doba spotřeby naší planety však jeví jako ta nejpravděpodobnější.

S touto vyhlídkou tak nezbývá, než počkat na výsledek – a za redakci Nedd.cz vám tak popřát vše nejlepší do roku 2019!