Vliv nebeských těles na pozemské prostředí samozřejmě není žádnou velkou novinkou – když to vezmeme od podlahy, Slunce má na pozemské klima poměrně zásadní vliv už pěkných pár miliard let, a nikoho to moc nepřekvapuje. Taktéž Měsíc jsme se naučili chápat jako zásadního souputníka rytmu oceánů. A už nějakých sto let se navíc čas od času děsíme možného potkání asteroidu či komety se zemskou kůrou...

Tělesa vzdálenější a menší však mohou mít zřejmě také svůj limitovaný dopad. Myslí si to alespoň práce týmu Dennise Kenta z Kalifornské univerzity, který vystopoval statistické důkazy o periodickém vlivu Jupitera a Venuše na pozemské klima. Nejedná se však o vliv měřitelný v časové škále ročních cyklů, dokonce ani měřitelný na délky lidského života nebo snad doby ledové.

Namísto toho má jeden Kentův opakující se "cyklus" celých 405 tisíc let. Za jeho existenci přitom může nebeská mechanika planet sluneční soustavy.

Nakopnutá orbita

Země si kolem Slunce běžně užívá překvapivě pravidelnou kruhovou orbitu. Dokonce i cyklus léta a zimy není dán eliptičností orbity (tj. tím, že by se Země v zimě vzdálila od Slunce), nýbrž změnou roviny osy vůči ekliptice - v létě na severní polokouli je více přivrácena naše strana, v zimě (tedy během jižního léta) je naopak přivrácena polokoule jižní. To ale neznamená, že větší zvýšení eliptičnosti naší dráhy nemůže mít vliv. Skoro kruhovou orbitou jsme si navíc jistí pouze dnes – jak vypadala 200 tisíc let do minulosti, nejsme s to měřit, a můžeme to pouze simulovat.

Kentův tým vyšel právě z předpokladu, že spojená síla Jupitera a Venuše ve správném vektoru vůči Zemi může svou kombinovanou gravitací mírně, leč poznatelně protáhnout naši vlastní oběžnou dráhu až o pět procent. Právě takovou opakující se změnu nám naznačují počítačové simulace. Jejím výsledkem by nebyl příchod doby ledové nebo něco podobně zásadního – i nepatrné protažení pozemské dráhy by však mělo vliv na narušení rovnováhy pozemských ekosystémů, a tak i výskyt extrémnějšího počasí. Jinými slovy, v zimě by byl větší chlad, v létě větší sucho.

Jde o zajímavou hypotézu, je k ní však třeba víc důkazů než jen samotného spekulování simulací. Astronomické simulace validitu sice naznačují, jenom s nimi však nelze vystačit. Pro důkazy zapsané do historie Země se tak Kentův tým zaměřil na sběr a analýzu sedimentů sebraných z arizonské formace Chile z Barevné pouště a z povodí Newark. Jejich zdejší sondy šly až do hloubky přes 500 metrů, což jim umožnilo získat sedimenty až z období éry triasu (201-252 milionů let nazpět), první ze tří epoch dinosaurů.

Nacházíme se uprostřed

Už jen sběr vzorků z kamenné masy byl vyčerpávajícím úkonem, skutečně dechberoucí mravenčí práce začala až posléze při analýze sedimentů. Vodítkem při průzkumu byly zejména vzorky z Arizony, které obsahovay popel vulkanických erupcí – a ten díky své mírné radioaktivitě lze snáze datovat. Ve výsledku tak vědci mohli vytvořit "časovou mapu" změn podnebí v minulosti, což byl vlastně primární cíl studie.

Kent ji pojmenoval astrochronostratigrafická polarita časové osy (astrochronostratigraphic polarity timescale, APTS) a geologové o ní mluví jako o jednom z nejzajímavějších výzkumů ve svém oboru za posledních pět let.

Výzkumníci poté datováním propojili vzorky z Newarku a Arizony – to jim umožnilo srovnat data z obou vzdálených nalezišť. Když následně prošli záznamy a vztáhli je na známé údaje o oběžných drahách Jupitera a Venuše, našli v nich empirické důkazy periodicky se vracejícího pozemského klimatického cyklu o délce 405 tisíc let. V této škále se zřejmě střídají vlhká a suchá období, to celé se přitom opakuje minimálně 200 milionů let nazpět.

Momentálně se přitom nacházíme uprostřed jednoho takového cyklu – poslední perioda započala cca 200 tisíc let nazpět.

Dílek skládačky

"Klimatické cykly jsou přímo spojeny s tím, jak Země obíhá kolem Slunce. I nepatrné změny ve slunečním světle vedou ke změně klimatu a ekologickým změnám," uvedl Kent v prohlášení, "Oběžná dráha Země se mění od téměř kruhové až do skoro pětiprocentní excentricity circa každých 405 tisíc let." shrnuje své závěry.

Vyzbrojeni tímto potenciálním empirickým důkazem jménem APTS, budou vědci mohou začít korelovat tyto předpokládané změny orbity se známými klimatickými změnami. Cyklus by mohl osvětlit celou řadu doposud neznámých aspektů minulých i budoucích klimatických změn. Jenom s touto změnou si však klimatičtí skeptici, nedůvěřiví vůči vlivu člověka na klima, zřejmě nevystačí – už jen protože doby ledové se na Zemi vyskytují v podstatně kratším časovém rytmu.

Vliv Jupitera a Venuše je tak přinejlepším dalším dílkem skládačky našemu poznání pozemského klimatu – v němž stále hraje roli vliv Slunce, vulkanismu nebo složení atmosféry, kterou ovlivňuje i činnost průmyslové civilizace.

I Kentův tým je opatrný na absolutní či zjednodušující interpretace své práce. Když nic jiného, díky jeho časové mapě minulosti budou nyní muset začít další vědecké týmy po planetě ověřovat, zdali lze stejné informace ze sedimentů vyčíst i mimo severoamerický kontinent.

Na každý pád se ale znovu ukazuje, že Země dýchá nejenom díky dění na svém povrchu či pod ním, ale je stále součástí komplexního systému jménem sluneční soustava.

Studie byla publikována v PNAS.

Poznámka: Článek původně obsahoval mylnou informaci ohledně změny ročního cyklu Za nepřesnost se omlouváme.