Když naučili šimpanze nebo gorily sadu jednoduchých symbolů, tak se s nimi byli schopní alespoň v základech domluvit. Že by ale něco srovnatelného dovedla i jiná zvířata? Natož pak koně? Přesně to ale objevil tým norských biologů.

Pravda, nikdo, kdo je s koňmi trochu obeznámený, by nepochyboval o jejich chytrosti. Pořád je ale máme zažité jako tažná nebo jezdecká zvířata. Historicky koně člověku sloužili i při těžké práci a ve válce, dnes se s nimi setkáme spíše při hippoterapii.

Jen málokoho by je ale napadlo srovnávat s našimi nejbližšími příbuznými. Na druhou stranu, nejrůznější způsoby koňské práce, spolupráce s člověkem a poslouchání příkazů svědčí o mimořádné schopnosti učení. Ta byla zřejmě i jedním z hlavních důvodů, proč člověk koně ochočil. Koně také prokázali nečekanou inteligenci v několika experimentech. Zároveň se ví o jejich vizuální orientaci a výborném zraku. Právě proto se skupina norských biologů rozhodla prozkoumat limity symbolické komunikace mezi koněm a člověkem.

Pokusů se zúčastnilo třiadvacet koní, kteří, jak autoři podotýkají, zažívali tu nejlepší péči. Za celou dobu experimentálního výzkumu neopustili svou domovskou farmu a veškerý výcvik probíhal jen formou pozitivních odměn. Mezi pokusnými zvířaty bylo třináct chladnokrevných a deset horkokrevných jedinců nejrůznějších plemen a určení – jezdeckých, tažných i drezurních. Cílem komunikace bylo použití přehozů, ochranných dek, kterými mohou chovatelé chránit koně při špatném počasí. V ideálním případě si koně měli na konci výcviku sami „říct“, jestli dnes deku chtějí nebo ne.

V první části experimentu cvičitelé naučili koně rozeznávat jednoduché symboly. Ty byly namalované na dřevěných deskách a sestávaly ze tří typů. Příčný černý obdélník na bílém poli znamenal „deku nandat“, horizontální „deku sundat“ a bílá deska bez symbolu „nechat beze změny“. Nejprve ale bylo nutné koně vycvičit k tomu, aby deskám se symboly vůbec věnovali pozornost. To bylo součástí prvních čtyř kroků, při kterých byli koně odměňováni za to, že deskám věnovali pozornost a aktivně je vyhledávali.

Teprve když koně několikrát úspěšně zopakovali „úlohu“ v daném kroku – například prozkoumávali desku se symbolem – mohli pokročit dál – k aktivnímu hledání destičky. Teprve potom mohli chovatelé začít koně učit význam jednotlivých symbolů. Koňům s dekou ukázali symbol „sundat deku“, a když se o něj začali zajímat, přehoz jim sundali. U koňů bez deky probíhal daný krok právě naopak.

V dalším kroku byly koňům ukázány oba dva symboly, ale odměněni byli jen v případě, kdy se zajímali o ten, který vedl ke změně. Ta byla následně vykonána. Potom už stačilo jen spojit tyto aktivity s teplotou. Cvičitelé koně podrželi v chladném počasí bez přehozu nebo uvnitř s tlustou dekou a pak nechali koně, aby si výběrem správné karty nechali udělat pohodlí – deku nandat nebo sundat. Jako poslední se koně naučili význam symbolu „nechat beze změny“, který výzkumníci do experimentu zavedli, aby bylo jasné, že koně významu daných symbolů opravdu rozumí a nevolí je jen proto, aby se něco změnilo.

Následně mohli badatelé přejít k druhé a hlavní části experimentu. Za velmi chladných, nebo naopak teplých, dnů nechali koně s dekami a bez dek proběhnout. Následně jim ukázali dvojici symbolů. V prvním případě „deku nandat“ a "beze změny", v druhém případě „deku sundat“ a „beze změny“. Pokud by koně symbolům opravdu rozuměli, měli by si prostě „objednat“, co je jim příjemnější.

Všichni koně se naučili rozeznávání symbolů i jejich významu. Teplokrevníci sice byli v učení o něco málo rychlejší než chladnokrevníci a při opakovaných pokusech se až nudili, celkově ale rozdíly mezi dvěma skupinami koní nebyly nijak extrémní.

Během čtrnácti dnů zvládli výcvik všichni koně. Na to, že během dne absolvovali jen jednu nebo dvě série pokusů, se jedná o výborný výkon. Co je ale hlavní, všichni koně symbolům rozuměli a byli schopní se pomocí nich dorozumět. Deset z deseti koňů si za slunečného dne nechalo sundat deku. Ani jeden ze zbývajících dvanácti koňů bez deky si o ni "neřekl". Opačný experiment za chladného, deštivého a větrného dne dopadl stejně přesvědčivě.

Nad podobnými experimenty se, pravda, vždy vznáší přízrak "Chytrého Hanse". Tento efekt je pojmenovaný po "zázračném koni", který na začátku století udivoval publikum svými matematickými dovednostmi, jen aby se později ukázalo, že mu při představeních nevědomky napovídal jeho cvičitel. V tomto případě se ale nezdá pravděpodobné, že by lidé rozhodování čtyřnožců nějak ovlivňovali. V druhé části experimentu neexistovala žádná dobrá nebo špatná odpověď – koně byli odměněni za jakékoli rozhodnutí. Navíc si byli jistí a na cvičitele při svém rozhodování ani nekoukali.

Povedou tyto objevy k úplně novým chovatelským metodám? Rozhodně se jedná o silný argument pro přístupy minimalizující stres zvířat a maximalizující pozitivní stránky výcviku. Jakmile se totiž koně něco naučili, povzbudilo je to k další podobné aktivitě. A kdo ví, možná se chovatelé jednou s koňmi "domluví" i na řadě dalších věcí.