Tasmánské čerty likviduje přenosná rakovina. Jejich organismus se učí nemoci bránit

- Příroda autor: Jan Toman

Kousáním přenosná rakovina ďáblů medvědovitých, známějších jako tasmánští čerti, patří mezi úzkou skupinu bizarních parazitů, jejichž předci byli příslušníci téhož nebo blízce příbuzného druhu. Šlo o rakovinné buňky, které shodou náhod získaly schopnost nakazit i další jedince. 

Tasmánský ďábel

Tasmánský ďábel,zdroj: Profimedia.cz

Dalšími parazity tohoto typu je pohlavně přenosná rakovina psů a několik linií přenosných rakovin vyskytujících se mezi mlži. Žádný z nich, snad s výjimkou některých výjimečně se vyskytujících speciálních případů, ale není tak nebezpečný, jako metla tasmánských tygrů.

Psi a mlži jsou přenosnou rakovinou postiženi na zdraví, v druhém případě nezřídka velmi výrazně, ale parazit neohrožuje existenci celých jejich druhů. Kousáním přenosná rakovina tasmánských čertů se oproti tomu mezi ďábly medvědovitými lavinovitě šíří a do šesti měsíců má téměř stoprocentní úmrtnost. Na některých místech už vymřelo více než 90 procent jedinců.

Celkově od roku 1996, kdy se parazit poprvé objevil, zmizelo asi 80 procent jejich populace. Tak dramatický pokles dokonce vedl k odchytu malé rakovinou nezasažené populace a její "evakuaci" do parku na australské pevnině. Tato záložní populace by po případném vymření ďáblů medvědovitých na Tasmánii mohla ostrov znovu osídlit.

Přenosná rakovina se zřejmě nemůže rozvinout u každého druhu. Daný hostitel musí splňovat řadu předpokladů. Tasmánští čerti je bohužel plní takřka do puntíku. Mají hustou propojenou populaci. Jejich jedinci spolu často interagují. Jsou velmi agresivní a při soubojích se kousají, což napomáhá přenosu parazitů.

Aby toho nebylo málo, populace tasmánských čertů má jen malou genetickou variabilitu a jedinci tohoto druhu jsou náchylní k utlumení obranyschopnosti. Podle některých epidemiologických modelů by tak měli do několika let na Tasmánii zcela vyhynout.

Navzdory všemu...

Jak ale nedávno objevila skupina australských a amerických vědců, s vymřením tasmánských čertů to možná nemusí být tak žhavé. Ve svém projektu nejdříve shromáždili genetické vzorky tasmánských čertů z doby před vypuknutím epidemie až dodnes. Zaměřili se na tři oblasti - Freycinet, Narawntapu a West Pencil Pine.

Vzorky následně analyzovali a zaměřili se na geny, které nedávno byly pod velkým tlakem přirozeného výběru. Vzhledem k závažnosti epidemie se dá očekávat, že by to měly být geny, respektive jejich varianty, které zvyšují odolnost tasmánských čertů k přenosné rakovině.

Badatelé objevili hned dvě rozsáhlé oblasti genomu, které nedávno silně zasáhl přirozený výběr. V tom se shodovaly vzorky ze všech tří oblastí, což nemůže být náhoda. Většina změn navíc postupovala u všech tří populací ve stejném směru.

Naděje na záchranu, ale i další otázky

Zmiňované oblasti zahrnují nejméně sedm genů, z nichž pět jasně souvisí s odolností k rakovině – například usměrňují řízenou buněčnou smrt, upravují přisedání buněk či interakce mezi nimi, nebo přímo snižují pravděpodobnost rakovinného bujení. Když se výhodnější varianty těchto genů začaly šířit v populaci, ostatní blízké geny se s nimi zřejmě "svezly".

Rovněž je záhodno poznamenat, že nejde o nové mutace – ty za nějakých šest generací od začátku epidemie ještě nestihly vzniknout. Jde pouze varianty genů už předtím přítomné v populaci. I tak ale výpočty ukázaly, že se výhoda ve zdatnosti, kterou tyto geny přinášejí svým nositelům, může pohybovat zhruba od 15 do 30 procent. 

Jsou tedy tasmánští čerti zachráněni? Tak velkou výhodu jim zřejmě nedávná přizpůsobení zatím nedávají. Rozhodně jsou ale na dobré cestě. Studie ovšem vyvolala i řadu otázek. Je například dobře známo, že v populaci tasmánských čertů relativně nedávno vznikl druhý kmen kousáním přenosné rakoviny.

Jde u nich v dlouhém časovém měřítku o běžný jev? A pokud ano, může nějak souviset s malou genetickou variabilitou populace? Není ta náhodou důsledkem častých vln přenosných rakovin, které se periodicky prohánějí Tasmánií? Přizpůsobí se nakonec tasmánští čerti svému parazitu, jako se to stalo u psů, kterým přenosná rakovina téměř neškodí? Na všechny tyto otázky odpoví až budoucí výzkum.

Zdroj: Epstein B, Jones M, Hamede R, Hendricks S, McCallum H, Murchison EP, B Schőnfeld, C Wiench, P Hohenlohe & Storfer A (2016): Rapid evolutionary response to a transmissible cancer in Tasmanian devils. Nature Communications, 7.

Tagy: rakovina nemoci a nákazy zvířata a příroda věda a poznání

Zdroje: Vlastní