Hmyz pro ně potom často není víc než trochu složitějším strojkem – organismem, který se řídí vrozenými vzorci chování a je obdařený pouze omezenou schopností učení. Emoce, přechodné stavy naladění organismu charakteristické libostí, nelibostí a celým komplikovaným polem pocitů mezi nimi, jsou přiřazovány jen člověku, či v menší míře některým "vyšším živočichům". Jak je to ale doopravdy? Nemůže emoce prožívat i hmyz? A co by to vypovídalo o evoluci některých "typicky lidských" vlastností?

Stejné otázky si položila i trojice experimentálních psychologů z Velké Británie. Jak na ně ale odpovědět? Ostatní lidé nám své emoce dokáží popsat, byť to někdy dá práci. Podobná metoda ale u zvířat, natož pak u hmyzu, nepřichází v úvahu. Příslušníky hmyzu ale naštěstí můžeme podrobit pokusům a roztřídit tak příčiny různých prvků jejich chování.

Badatelé proto navrhli důmyslnou sérii experimentů. Ty se navíc, na rozdíl od většiny podobných pokusů na zvířatech, zaměřovaly bez výjimky na pozitivní prožitky testovaných subjektů – čmeláků. A sami "včelí medvídci" se ukázali jako slušní optimisté.

V prvním experimentu vědci pouštěli čmeláky do místnosti se dvěma trubičkami. Ti se po několika pokusech naučili, že v trubičce pod modrým plakátem na ně čeká odměna ve formě cukerného roztoku, zatímco trubička pod zeleným plakátem je prázdná. K modrému plakátu tedy startovali jako šílení, zatímco trubička pod zelenou plochou je moc nevzrušovala.

Osladit si to

Vychytralé finále přišlo vzápětí. Čmeláky totiž výzkumníci poslali do stejné místnosti, ve které ale byla jen jedna trubička, a to uprostřed a pod modrozeleným plakátem. Ti tak byli úplně zmatení. Ještě před tím ale polovině z nich "naservírovali" malý dárek – sladkou kapku cukru. Každý zná z vlastní zkušenosti, že kousek sladkého dokáže zvednout náladu. Když se nám dějí samé dobré věci, máme také tendenci očekávat, že to tak bude i nadále.

Na podobném principu jsou koneckonců založené všechny hazardní hry. Podobně, uvažovali výzkumníci, by to mohlo fungovat i u čmeláků. Odměnění "dobře naladění" čmeláci by měli k matoucímu plakátu s trubičkou startovat rychleji a prozkoumávat ho ochotněji než jejich neutrální kolegové.

Přesně to se i prokázalo. Odměnění čmeláci prokazatelně vyhledávali prostřední trubičku rychleji. Celý efekt přitom nebyl jen důsledkem jejich energetického "nakopnutí". Odměnění i neodměnění čmeláci létali stejně rychle a přímo. Rozdíl mezi dvěma skupinami byl v rychlosti rozhodování. Když navíc výzkumníci umístili trubičku někam úplně jinam nebo pod plakát zcela odlišné barvy, případně pokud dali do místnosti trubiček víc, dvě skupiny čmeláků se v rychlosti a ochotě jejich vyhledávání nijak nelišily.

A trocha chemie

Druhý experiment testoval další vlastnost, kterou se emoční naladění odlišuje od jiných, například naučených, reakcí organismu – jeho všeobecný vliv na chování organismu. Vědci při příletu do místnosti s trubičkami simulovali napadení čmeláků pavoukem.

Pomocí automatického zařízení každého jemně zmáčkli a po chvíli pustili, jako by se pavoukovi vysmekl. Odměnění "optimističtí" čmeláci by se, pokud dárek skutečně ovlivnil jejich emoce, měli vrátit k normální činnosti rychleji. I tento předpoklad se potvrdil. Útok predátora odměněné čmeláky zdaleka nezastrašil tolik, jako jejich neodměněné druhy.

V třetím experimentu vědci přímo zjišťovali, jaké látky v "mozku" čmeláků emoční nastavení zprostředkovávají. U člověka známe celou řadu neurotransmiterů, například dopamin nebo serotonin, které svým spolupůsobením ovlivňují nastavení lidské psychiky. U čmeláků, zdá se, hraje hlavní roli dopamin. Látka, která zamezila jeho fungování, způsobila, že se odměnění čmeláci v prvních dvou pokusech začali chovat jako ti neodměnění.

Zdá se tedy, že přinejmenším někteří zástupci hmyzu v nějaké formě prožívají emoce. Jejich přítomnost samozřejmě nemusí být, a s největší pravděpodobností ani není, spojená s přítomností vědomí. I tak se ale stále jasněji ukazuje, že jsou základy některých "typicky lidských" vlastností k nalezení také u většiny zvířat.

Emocionalita se u čmeláků mohla vyvinout nezávisle. Vzhledem k jejímu podmínění stejnými chemickými látkami je ale pravděpodobnější, že se její základy vyskytovaly už u našeho společného předka.