Studium jejich evoluce ovšem není nic lehkého. Když už se na zkamenělinách podaří objevit zbytky tělního barviva nebo jiných maskovacích či výstražných struktur – což je samo o sobě vzácnou výjimkou – badatelé se většinou mohou jen dohadovat, jaká byla jejich konkrétní role.

Ještě horší je situace u jedovatých druhů. Jedy se v horninách nezachovávají a jakékoli doklady pro jejich možnou přítomnost mohou být už z principu jen nepřímé. Přesto se dvoučlennému týmu pod vedením slovenského paleontologa podařilo nápadně zbarvený a s velkou pravděpodobností jedovatý druh z hluboké minulosti naší planety identifikovat.

Objev se zrodil při průzkumu libanonského jantaru. Zdejší naleziště pocházejí ze starší křídy – jsou stará zhruba 130 milionů let. Hlavně ale nejsou tak dobře prozkoumána jako o něco mladší naleziště z dálnovýchodní Barmy.

Kromě četných zbytků hmyzu a dalších drobných organismů se výzkumníkům podařilo ve zkamenělé pryskyřici nalézt zachovalé pozůstatky švába, který dostal jméno Balatronis libanensis. Ten se v mnohém podobal pozdějším zástupcům stejné skupiny nalezeným ve výše jmenované Barmě. Všichni potom s největší pravděpodobností náleží mezi předky nápadně zbarvených většinou bezkřídlých švábů z dnešní skupiny Blattaria.

Od svých pravděpodobných potomků se ovšem nalezený šváb v mnohém liší. Balatronis libanensis byl menší než dnešní zástupci skupiny Blattaria, jeho černo-bílé zbarvení nebylo tak nápadné a mohl se ještě chlubit celkem vyvinutými křídly – v další evoluci skupiny došlo k redukci těchto letových orgánů.

Hlavní rozdíl ovšem spočívá v přítomnosti zbytků drobného centrálního oka, které se u dnešních švábů nevyskytuje, ale bylo charakteristickým znakem jejich vymřelých předků.

Třebaže méně výrazné, stále nápadné vybarvení dovedlo výzkumníky k závěru, že Balatronis libanensis oplýval takzvaným aposematickým zbarvením. Jinými slovy, byl jedovatý nebo přinejmenším nechutný a potenciálním predátorům to dával najevo.

Jiná vysvětlení, třeba že napodoboval jiný, nebezpečný, druh, ačkoli sám jedovatý nebyl, nejsou příliš pravděpodobná – alespoň pokud se můžeme spoléhat na analogii s jeho dnešními potomky. Dosavadní rekord 47 milionů let staré jedovaté třetihorní můry tak překonal o více než osmdesát milionů let.