Na vrcholu poslední doby ledové byly Orkneje pokryté ledovcem a ještě mnoho tisíc let po jeho ústupu zůstaly spojené s pevninou. Oblast severního moře totiž můžeme s trochou nadhledu nazvat "Atlantidou severu" – moře je zde velmi mělké a k jeho zatopení došlo až velmi pozdě.

Ani po svém oddělení od pevniny ale Orkneje nevypadaly jako dnes. Zabíraly daleko větší plochu a jednotlivé ostrůvky nebyly tak rozdrobené. Zhruba v této době, před nějakými sedmi tisíci lety, na Orkneje dorazili i první lidé. A zanechali po sobě jedny z nejvýznamnějších památek severní polokoule.

Za zmínku stojí kromě kamenných kruhů a pevností z mladší doby kamenné zejména skvěle zachovaná neolitická vesnice Skara Brae. Tento doklad života prvních zemědělců na Orknejích je starý zhruba pět a půl tisíce let. Vesnici, který připomíná ze všeho nejvíc systém propojených zemljanek, po jejím opuštění postupně zanesl písek a zemina. Střechy se propadly, ale interiér zůstal takřka nedotčený.

Když v polovině devatenáctého století bouře malý pahorek odkryla, místním se naskytl pohled do hlubin doby kamenné. Od té doby započal průzkum lokality, který vyvrcholil velkým archeologickým projektem v 70. letech dvacátého století.

Neolitická vesnice Skara Brae | zdroj: ThinkStock

Právě z údajů nashromážděných v 70. letech vycházeli archeologové i v nejnovější studii, která se zaměřila na přítomnost kostí drobných hlodavců. Není žádným tajemstvím, že jsou myši, potkani a krysy jedněmi z největších škůdců v zemědělských společnostech. Jak tomu ale bylo před tisíci let na Orknejích?

Ve výkopech Skara Brae archeologové nalezli četné pozůstatky hrabošů polních a myšic křovinných. Oba druhy se, vzhledem k tomu, že kompletní zalednění nemohly přežít, musely dostat na souostroví až po konci doby ledové. Jako nepravděpodobnější se jeví možnost, že prostě doprovázely člověka při jeho putování. Bylo dokonce navrženo, že mořeplavci v době kamenné brali drobné hlodavce na palubu cíleně jakožto živé "konzervy".

Hmotnost nalezených hlodavčích kostí se v součtu blížila jednomu kilogramu. Mezi čtyřmi výkopy však nebyly rozdělené rovnoměrně. Vědci proto spočítali minimální počet zvířat, jejichž pozůstatky se v tom kterém výkopu nalezly, a jejich relativní frekvenci. Kde to bylo možné, tam také určili, jakému druhu hlodavce nalezené kosti patřily.

V zásadě je možné, aby akumulace nalezených kostí neměla s člověkem nic společného – v okolí vesnice mohli mít například hlodavci své nory, mohli se zde vyskytovat dravci, kteří si je zatáhli do hnízda, nebo prostě jen prohlubně, do kterých se zvířata chytila jako do pasti. Důkazy ale svědčí spíše proti těmto možnostem.

Neolitická vesnice Skara Brae | zdroj: ThinkStock

Většina kostí byla nalezena uvnitř vesnice, nikoli na jejím okraji. Ještě výraznější pak byl tento trend, pokud vědci vzali v úvahu jen myšice. Zkrátka, hlodavci se buď přiživovali na uskladněných lidských zásobách, nebo je lidé cíleně lovili a shromažďovali.

Další indicii přineslo zjištění, že kosti nalezené uvnitř sídliště patřily spíše starším jedincům. Na řadě z nich navíc výzkumníci nalezli stopy po ohni a zpracování. Přinejmenším hraboši navíc sami příliš nevyhledávají prostředí uvnitř lidských příbytků. To vše svědčí spíše pro možnost, že lidé hlodavce cíleně lovili a shromažďovali, pravděpodobně za účelem konzumace.

Nelze vyloučit, že lidé polapené hlodavce uvnitř sídliště dokonce nějakou dobu chovali nebo že se myšice samy přicházely do příbytků přiživit na zásobách a lidé je jen odchytili. Pravda, za některými nahromaděními kostí mohou stát i dravci, například poštolky.

Celkově se ale roli hlodavců v Orknejském jídelníčku – po boku ryb, mušlí a větších savců – podařilo prokázat velmi solidně. Některé důkazy dokonce nasvědčují možnosti, že dávní obyvatelé Orknejí drobné hlodavce přímo uctívali. Řada jejich pozůstatků se totiž našla i na posvátných místech. Vzájemné vztahy člověka a těchto zvířat jsou tedy rozhodně dávné a spletité.