Na rozdíl od dokladů individuálních násilných činů pocházejí první nezvratné důkazy organizovaného násilí mezi různými tlupami až z neolitu, mladší doby kamenné, která se vyznačuje přechodem lidí k pastevectví, zemědělství a usedlému způsobu života. Někteří antropologové tak dospěli k závěru, že společenské uspořádání ve starší době kamenné směřovalo spíš k mírumilovnému soužití.

Nedávné důkazy z Etiopie však dávají tušit, že první odhad byl správný. Lidská nátura se nemění a válka zřejmě byla součástí naší historie odpradávna.

Se studiem lidského násilí, stejně jako agresivních aktů ostatních zvířat, je to složité – zabýval se tím kdekdo, každý měl jiné motivy a výzkumníci se většinou ani neshodnou na tom, jak definovat válku. Nelze ovšem popřít, že násilí mezi příslušníky jedné skupiny – ať už za jakýmkoli účelem – je mezi zvířaty běžné. Stejně tak je už dlouhou dobu jasné, že válka ve smyslu souboje znepřátelených skupin není výsadou moderních lidí.

Série potyček jsou charakteristické i pro dnešní lovecko-sběračské skupiny. Na život a na smrt mezi sebou bojují dokonce i skupiny lidoopů, například šimpanzů. Bylo by tedy nanejvýš podivné, kdyby spolu lidé doby kamenné vycházeli v míru. Kamenem úrazu jsou ovšem důkazy. Těch z nejstarších dob archeologové mají poskrovnu a ještě méně z nich umožňuje rozlišit násilí uvnitř tlupy od násilí mezi tlupami.

Právě v tom tkví důležitost kosterních pozůstatků a artefaktů objevených v roce 2012 na etiopském nalezišti Nataruk. Oblast vykopávek se nachází západně od jezera Turkana, vodní nádrže na pomezí Keni a Etiopie vyplňující západoafrickou příkopovou propadlinu. Archeologové tam objevili pozůstatky nejméně sedmadvaceti jedinců – osmi dospělých žen, stejného počtu mužů, pěti osob nejasného pohlaví, šesti dětí a jednoho nenarozeného plodu.

Přímé datování pomocí radioaktivních izotopů pomohlo upřesnit stáří nálezu na zhruba 9 500 až 10 500 let. V té době panovalo v oblasti vlhčí klima a Nataruk se s největší pravděpodobností nacházel na břehu mělkého jezera. Tomu odpovídají i nalezené pozůstatky vodních organismů a jejich datování, stejně jako nálezy kostěných háčků na ryby.

Archeologové odhalili i řadu dalších drobných kamenných artefaktů. Nejzajímavější jsou ale nálezy z bezprostřední blízkosti koster a kosterní pozůstatky samotné. Jedinci nebyli organizovaně pohřbení a za jejich zachování tak vděčíme hlavně náhodě. Naprostá většina z dvanácti nejzachovalejších jedinců prokazatelně zemřela násilným způsobem.

Celá řada z nich má proražené lebky, další nesou známky zranění hlavy tupou zbraní nebo mají zlámané ruce, nohy a žebra. Jedinci, jejichž kostry nenesou známky smrtelných zranění, zase byli nalezeni v pozici, která prozrazuje, že před smrtí byli nejspíš svázaní. Kosti také nesou stopy po zásazích šípy. Aby toho nebylo málo, uvnitř některých zranění zůstaly zaklíněné zbytky drobných obsidiánových čepelí, které byly s největší pravděpodobností součástí smrtících zbraní.

Sečteno a podtrženo, archeologové pravděpodobně objevili pozůstatky pravěké bitvy. Antropologové tak mohou upřesnit své představy o soužití pravěkých skupin lovců a sběračů. Pár otázek stále zůstává – například zda bojující skupiny nebyly na přechodu k usedlému způsobu života. Na tom, že válka provází lidstvo odnepaměti, to však nic nemění.