Stěny této podzemní prostory, která nese jméno po svém objeviteli speleologovi Jean-Marie Chauvetovi, pokrývá hotová galerie i na pravěké poměry velmi starobylých jeskynních maleb. Chauvetova jeskyně se tak hravě vyrovná známějším jeskyním Lascaux v jihozápadní Francii nebo Altamira ve Španělsku a v mnoha ohledech je dokonce překonává.

Nedávno tam navíc proběhl rozsáhlý výzkum zaměřený na datování nástěnných maleb a dalších pozůstatků lidské činnosti, který potvrdil některé dřívější domněnky a upřesnil naše znalosti o tomto fascinujícím objektu.

Chauvetovu jeskyni můžeme nalézt v jižní Francii, konkrétně poblíž městečka Vallon-Pont-d'Arc v departmentu Ardèche. Na délku měří necelých 200 metrů, sestává z několika sálů a její původní vchod, který využívali pravěcí obyvatelé oblasti, už před tisíci let zavalil sesuv kamení.

Nejsenzačnější jsou na Chauvetově jeskyni bezkonkurenčně zachované pravěké malby, v podobném množství a kvalitě vůbec nejstarší dosud nalezené jeskynní malby na světě. Můžeme tam ale nalézt i další stopy po lidské činnosti, jako například rytiny nebo zbytky ohnišť, a v neposlední řadě také zbytky zvířecích kostí náležejících jeskynním medvědům, vlkům, srncům, kozorožcům a dalším drobnějším savcům.

Prakticky všechny organické zbytky je možné přímo datovat pomocí radiokarbonové metody založené na rozpadu radioaktivního uhlíku ¹⁴C. S využitím dalších fyzikálně-chemických metod lze odhadnout stáří ožehnutí kamenů, vrstviček na povrchu usazeného uhličitanu vápenatého nebo třeba sesuvů kamene.

Pokud se všechna takto získaná data propojí s využitím metod relativního datování založeného na předpokladu, že novější vrstvy překrývají vrstvy starší, mají archeologové šanci celkem přesně zrekonstruovat historii celé jeskyně. Přesně tak postupoval i tým převážně francouzských vědců, kteří o svém úsilí referují v americkém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.

Analýza 259 vzorků pravěkého organického materiálu nasbíraného v různých místech jeskyně, hlavně uhlíků a uhlových maleb, potvrdila dřívější výsledky, které datovaly osídlení jeskyně a vznik kreseb více než 30 000 let do minulosti.

Není bez zajímavosti, že malby svým stylem odpovídají daleko pozdějšímu kánonu. Jejich stáří se ale nyní zdá jen obtížně zpochybnitelné – teorie o vývoji lidského umění bude třeba přinejmenším poupravit.

Výzkum ale vydal i ryze originální poznatky. Vyšlo například najevo, že jeskyně byla s přestávkou několika tisíc let osídlena ve dvou dlouhých časových obdobích. První začalo zhruba před 37 000 lety a trvalo do doby před nějakými 33 500 lety. Právě v této době obyvatelé jeskyně vytvořili většinu nástěnných maleb.

Zhruba do doby před 33 000 lety lze datovat také poslední kosti jeskynních medvědů, se kterými se lidé v první fázi obývání jeskyně pravděpodobně střídali. Druhé kontinuální osídlení začalo před zhruba 31 000 lety a trvalo přibližně 4 000 let.

Konce obou období, kdy lidé jeskyni využívali, se časově shodují s odhadovaným datem sesuvů půdy a kamení. Úplně potom jeskyni před okolním světem uzavřela série sesuvů zhruba před 23 000 let a znovuobjevena byla až na konci 20. století.