Jak byl kolonizován Nový svět? Odhalují to mumie

MAGAZÍN - Člověk autor: Jan Toman

Člověk se nepochybně vyvinul ve Africe. První fosilie moderních lidí pocházejí z východní části černého kontinentu a jsou staré zhruba 200 tisíc let. V Africe také můžeme nalézt nejbazálnější lidské linie – etnika, která se od zbytku lidstva oddělila možná už před 100 milénii. Také zde nacházíme největší genetickou variabilitu, daleko větší, než mezi "rasami" lišícími se třeba barvou pleti. Naši předkové tedy nejprve obsadili Afriku a zhruba až před 100 tisíci lety někteří z nich expandovali do zbytku světa. V průběhu tisíciletí obsadili Střední východ, Asii, Austrálii a Evropu. Jedna část světa ale dlouho zůstávala mimo lidský dosah – Amerika.

Prehispánské mumie na hřbitově Chauchilla na peruánské planině Nazca

Prehispánské mumie na hřbitově Chauchilla na peruánské planině Nazca,zdroj: ThinkStock

Dlouhá řada důkazů nasvědčuje tomu, že Amerika byla kolonizována hlavně ze severní Sibiře přes Beringovu úžinu v průběhu poslední doby ledové. Přesněji řečeno, Beringova úžina, která dnes odděluje nejvýchodnější výspu Asie od Aljašky, v té době vůbec neexistovala. Značná část světových zásob vody byla zamrzlá v ledovcích, hladina oceánu dosahovala níž a oblast Beringovy úžiny tvořila přirozený pevninský most mezi Asií a Amerikou.

Vodní bariéra tak problém nepředstavovala, doba ledová si ale na předky dnešních indiánů připravila jiné nástrahy. Zatímco samotnou Beringii tvořila nížinná oblast pokrytou tundrou, kde na loveckou kořist nebyla nouze, cestu dál do Severní Ameriky neprodyšně blokovaly pevninské ledovce.

Budoucí kolonizátoři se tak ve východní části Beringie na několik tisíciletí"zasekli" a v expanzi mohli pokračovat až před nějakými 15 tisíci let, kdy začaly ledovce ustupovat.

Tak alespoň zní nejpřijímanější teorie o kolonizaci Severní a Jižní Ameriky. Vypadá sice věrohodně, ale její Achillova pata tkví v nedostatku přímých důkazů. Archeologické nálezy z tak staré doby jsou vzácné, často neumožňují přímé datování a pokud ano, tak zase nemusí být dostatečně přesné.

Vzhledem k tomu, že kolonizace Ameriky mohla být velmi rychlá, každé století může hrát roli. V tak ošemetné situaci může antropologům pomoci genetika. Rozšíření charakteristických genetických znaků může napovědět mnohé o průběhu expanze prvních indiánů.

Porovnání různých indiánských populací s jejich příbuznými z východní Sibiře zase může napomoci při datování nejdůležitějších událostí. V našem genomu se totiž neustále hromadí drobné neutrální mutace, které lze s pomocí technik molekulárních hodin využít k odhadnutí času, kdy se odvětvily jednotlivé populace.

Amerika ale jako by výzkumníkům nechtěla vydat nic ze své minulosti zadarmo. Genomy různých indiánských populací nejen že nejsou dobře probádané, ale o dávné minulosti vypovídají jen velmi omezeně.

Příčinou těchto nejasností je kolaps indiánských populací po vpádu Evropanů. Většina obyvatel v důsledku zavlečených chorob vymřela. Dnešní indiáni jsou potomky pár přeživších a genetické signály z dávné minulosti jsou tak u nich poměrně zastřené.

Antropologové ale naštěstí nalezli cestu, jak potřebné informace vydolovat – analyzovali genomy pocházející z jihoamerických indiánských mumií a kosterních pozůstatků starých 500 až 8600 let.

Dvaadevadesát vzorků mitochondriální DNA, genetické informace pocházející z "buněčných elektráren", které se dědí jen po matce, umožnilo výrazně zpřesnit dosavadní údaje o kolonizaci Nového světa.

Od Sibiřských populací se předkové indiánů oddělili zhruba před 25 tisíci lety a poslední kontakty s nimi nejsou mladší než 18,5 tisíce let. Jednotlivé genomy se v tomto odhadu shodují, takže se zdá solidně podpořený.

Beringie, kterou obývali, zůstala na vrcholu poslední doby ledové jakýmsi zeleným ostrovem mezi ledovci na východě a jihozápadě a zmrzlou vyprahlou pustinou na severovýchodě. Asijští příbuzní Beringianů se pravděpodobně stáhli na jih a populace Beringie sestávající z několika desítek tisíc lidí tak zůstala 2400 až 9000 let zcela odříznutá.

Beringiané se nemohli vrátit ani migrovat dál na jih podél pobřeží, protože to pro ně zůstávalo odříznuté řetězem ledovců – byli doslova uvězněni v ledové kapse.

Vše se změnilo před 16 tisíci lety. Genetická data mluví doslova o populační explozi. Nejen, že se v té době dosud jednotná populace rozdělila na všechny zaznamenané separátní genetické linie, ale během pouhých 3000 let se zvětšila nejméně šedesátkrát!

Přesně v té době ustupující ledovce zpřístupnily cestu na jih podél západního pobřeží Severní Ameriky. Genetické poznatky tak potvrdily hypotézu o jižní migraci, která přitom musela být doslova blesková, podle archeologických a genetických údajů trvala jen asi 1400 let.

Po bleskové expanzi se mezi sebou jednotlivé populace, nebo přinejmenším jejich ženy, příliš nemíchaly. Migrační cesta do Severoamerického vnitrozemí se naopak otevřela až o mnoho tisíc let později.

Další zlom v populační historii Amerik přišel v 15. století. Vpád Evropanů měl i podle genetických dat zdrcující následky. Nositelé žádné ze studovaných genetických linií se například nedožili současnosti. To, stejně jako další pozorované genetické jevy, mohlo nastat jen v důsledku velmi rychlého a zdrcujícího vymírání geneticky izolovaných populací na počátku novověku.

Zdroj: B Llamas, L Fehren-Schmitz, G Valverde, ... & MIB Romero (2016): Ancient mitochondrial DNA provides high-resolution time scale of the peopling of the Americas. Science Advances, 2(4).

Tagy: archeologie dějiny a fakta

Zdroje: Vlastní