Některé připomínaly moderního člověka v jednom okruhu znaků, zatímco jiné v úplně odlišném. Hlavně bychom jich ale v každém období mohli nalézt hned několik. Dnešní stav, kdy na Zemi přežívá pouze jeden druh člověka, je z historického hlediska velkou výjimkou. 

Jako by to už tak nebylo dost složité, velká část druhů a poddruhů rodu Homo pravděpodobně dokázala při mezidruhovém křížení vytvořit plodné potomstvo. Vzhledem ke zkušenostem s lidskou náturou i zvyky našich nejbližších žijících příbuzných – šimpanzů – se ani nelze divit tomu, že se tohoto křížení účastnili i naši přímí předkové.

Přímým důkazem těchto "mesaliancí" je několik procent neandrtálských genů v genomu všech lidí s výjimkou původních Afričanů. Neandrtálci s moderním člověkem sdílejí společného předka, který žil zhruba 500 až 800 tisíc let v minulosti, a ke zkřížení obou druhů došlo s největší pravděpodobností při cestě moderního člověka z Afriky.

Sotva utichly poslední spory o tom, jestli se člověk opravdu může chlubit geny neandrtálců, začaly se rýsovat ještě zapeklitější možnosti. S přibývajícím množstvím "přečteného" genetického materiálu z kosterních pozůstatků příslušníků rodu Homo výzkumníci odhalují čím dál složitější scénáře lidské minulosti.

Podle všeho se mezi sebou alespoň občas křížila většina druhů a poddruhů člověka, výsledný genový tok mezi jednotlivými liniemi lidí nebyl vůbec zanedbatelný a geny pocházející z příbuzných druhů mohly svým nositelům občas přinášet nezanedbatelné výhody.

Výsledky publikované před několika dny v časopise Nature dokládají jednu z nejdávnějších dosud objevených epizod křížení mezi lidskými liniemi – zhruba 100 tisíc let starý příspěvek lidských genů v genomu neandrtálce z pohoří Altaj.

Jeho předkové se při své cestě na východ pravděpodobně střetli s jednou z prvních lidských skupin opouštějících Afriku, což se nesmazatelně projevilo na jejich genetické výbavě. Objev navíc silně podporuje nejstarší odhady počátku šíření moderního člověka z Afriky do Asie a zbytku světa.

Z dalších výzkumů navíc vyplývá, že se naši přímí předkové s neandrtálci křížili hned při několika příležitostech. Památkou na tyto události mohou být například některé metabolické geny včetně genů zvyšujících sklony k určitým autoimunitním chorobám.

S člověkem se ovšem nekřížili jen neandrtálci. Obyvatelé Oceánie a některých oblastí Asie nesou několik procent genů pocházejících od další linie rodu Homo, která byla dle nálezů v Děnisově jeskyni na Altaji pojmenována denisované, ale přes své zřejmě široké rozšíření stále zůstává záhadou.

Každopádně od nich mohou pocházet například některé geny, které dnešním Tibeťanům pomáhají snášet vysoké nadmořské výšky. S denisovany se ovšem křížili i neandrtálci, kteří jim zřejmě "dodali" některé imunitní geny, a možná i další, daleko vzdálenější, linie lidí. Nelze vyloučit, že šlo dokonce o příbuzné slavných "hobitů" z ostrova Flores.

Zamlžené a složitě zesíťované kořeny jednotlivých druhů nejsou mezi živočichy výjimkou. Nemělo by nás tak překvapovat, že ani původ člověka není křišťálově čistý.

Přesto je takovýto zamlžený pohled na naši minulost, v kontrastu s tradičními teoriemi, více než nezvyklý. S čím dál intenzivnějším využitím moderních molekulárně-biologických a genetických metod si ale na podobná překvapení budeme muset začít zvykat.