Ryby jsou neuvěřitelně zdravé. Organismu poskytují minerály, bílkoviny a omega-3 masné kyseliny. Prospívají srdci, mozku, nervovému systému a krevnímu tlaku. Zároveň jsou smrtelně nebezpečné a při jejich konzumaci je vyžadována opatrnost, kterou konzumenti většinou zanedbávají.

Možná jste to zažili včera večer: dojíte jogurt, dohadujete se sami se sebou, jestli kelímek opláchnout, a s lehkým pocitem zadostiučinění ho vhodíte do plastu. Někde v pozadí běží uklidňující představa, že se promění v nový kelímek nebo lavičku v parku. Jenže podle novináře Alexandera Clappa, autora knihy Waste Wars: The Wild Afterlife of Your Trash a hosta pořadu Science Friday, je realita mnohem temnější: většina našeho plastu končí v chudších zemích, kde se pálí, drtí a pomalu vrací zpátky k nám – v podobě toxických chemikálií a mikroplastů v půdě, vodě a jídle.

Každá parta má svého věčného opozdilce. Ten, kdo píše „už jsem na cestě“, zatímco ještě stojí ve sprše. Dlouho se mělo za to, že jde hlavně o neúctu nebo špatnou výchovu. Jenže nová vlna výzkumů ukazuje mnohem složitější obraz: za chronickou pozdností stojí směs osobnostních rysů, kognitivních zkreslení, vnitřních biologických hodin i neurovývojových odlišností.