Na tichomořském pobřeží dnešního Ekvádoru a Peru bylo od 10. do 15. století poměrně živo. Oblast byla sídlištěm tzv. kultury Chimú. Tato jihoamerická civilizace rámcově vycházela z předešlé kultury Moche a jejím hrobníkem byla pozdější invaze vedená Inckou říší.

Po dobu své existence kultura Chimú prosperovala. Jejím srdcem bylo pobřežní město Chan Chan, které během největšího rozmachu obývalo nejméně 50 tisíc obyvatel. Na jeho místě se dnes rozkládá moderní metropole Trujillo, samotné zbytky Chan Chan jsou však stále chráněným místem UNESCO.

Vzhledem k tomu, že zde vlivem klimatického jevu El-Niño panuje značná eroze hrozící nezvratným poškozením celého naleziště na místě po pěti stech letech opět probíhá čilá aktivita. Tentokrát však v režii archeologů.

140 dětí a 200 lam

Právě v této oblasti, konkrétně v místě Huanchaquito-Las Llamas, prováděl vykopávky i mezioborový tým čítající především archeology pod vedením Gabriela Prieta z Nároční univerzity v Trujillo, spolu s kolegy vedenými Johnem Veranem z americké Tulanské univerzity z New Orleans. Během vykopávek dokončených v roce 2016 (jejich studie je až nyní připravována k publikaci) zde postupně odkryli ostatky až 140 dětí a 200 lam, které zjevně nezemřely přirozenou smrtí…

Jde o doposud největší známé obětiště podobného druhu v Jižní Americe – a je pravděpodobné, že děti zde byly obětovány během jediné masové události, či velmi krátce po sobě.

Dětské obětiště v Peru | zdroj: National Geographic/Gabriel Prieto

Ostatky dokládají, že většina dětí ve věku od pěti do 14 let měla při obřadu své tváře potřené rudou barvou. Otevřené rány v oblasti hrudi naznačují, že po rituálním namalování obličejů bylo dětem vyříznuto srdce z hrudníku. Obětní lamy následoval stejný osud.

V oblasti archeologové objevili i ostatky tří dospělých – jednoho muže a dvou žen. V jejich případě šlo ale o jinou smrt. Poranění hlav po nárazu tupého předmětu a absence rituálních předmětů v jejich pohřebišti ukazují, že sice zemřeli také v období tohoto rituálu, ale za jiným účelem. Okolnosti si však v jejich případě můžeme jen domýšlet.

Tradice lidských obětí

Způsob, jakým byly rány u dětí vedeny, nicméně odpovídá přesnému, skoro až strojovému úkonu. Je vidět, že ten, kdo obětiny vykonával, neměl o svém řemesle nejmenší pochyby – nejspíše měl naopak značné zkušenosti.

Archeologové nalezli ostatky 140 dětí a 200 lam, děti měly tváře potřené rudou barvou | zdroj: National Geographic/Gabriel Prieto

Leccos dalšího napovídá i analýza dochovaných stop, které nám dávají obrázek o tom, jak rituální průvod na popraviště vypadal. Skupina "vyvolených" dětí a lam byla na své obětiště vedena ze severní i jižní strany. Je tak pravděpodobné, že místo jejich posledního odpočinku bylo i samotným obětištěm. Několik těl dětí i zvířat tu totiž bylo ponecháno v bahně bez rituálního pohřbu.

Radiokarbonové datování z textilií naznačuje, že k této děsivé události došlo někdy mezi lety 1400 až 1450 našeho letopočtu, tedy v horním odhadu necelé půlstoletí před Kolumbovým "objevením" Ameriky.

Existence rozsáhlých obětních rituálů není v předkolumbovských kulturách Jižní Ameriky nikterak novou informací – případy lidských obětí u Aztéků a Mayů zaznamenaly později evropské výpravy. Lidské obětiny nejsou ostatně vyhrazeny jenom Jižní Americe, najít je můžeme v historii řady kultur po celé planetě.

Netypické obětování dětí

O předkolumbovské éře máme však mlhavější představu. V oblasti Huanchaquito-Las Llamas nicméně už našli archeologové v roce 2011 pohřebiště s ostatky 42 dětí a 76 lam. Na nejnovějším nálezu se ostatně podíleli i někteří členové nynějšího týmu.

Jak ale reportuje National Geographic, který výzkum zčásti spolufinancoval, nynější nález je přesto nečekaně, ba dokonce rekordně velký. Překvapivé je nakonec i samotné obětování dětí, které je v zaznamenané historii lidských obětí poněkud méně typické.

Vzhledem k absenci psaných dokladů se prozatím o důvodu tak velkého obětního rituálu můžou vědci jenom dohadovat. Bahno, které zachovalo řadu dokladů obětního rituálu, je však vodítkem jedné z možných hypotéz.

Je pravděpodobné, že obyvatelé jinak suchého pacifického pobřeží čelili nečekaně silným dešťům a záplavám, snad souvisejícím právě s tehdejším výskytem klimatické události El-Niño. Poté, co deště a eroze nezastavily ani dospělé oběti, rozhodli se místní získat přízeň bohů drastičtějšími dětskými obětinami. 

Ostatky obětovaného dítěte a lamy. Pro celý náhled rozklikněte | zdroj: National Geographic/Gabriel Prieto

Když kolabuje civilizace

Přesné důvody rituálu zůstanou samozřejmě navždy neznámé, alespoň pokud archeologové nedostanou do vínku stroj času. Není však možná náhodou, že kultura Chimú podlehla Inkům jenom půlstoletí po drastickém obětním rituálu.

Naopak je dost dobře možné, že právě měnící se klimatické podmínky oslabily kdysi silou říši a učinily ji náchylnou k podmanění sousedy. Nebylo by to poprvé – od kolapsu pozdní doby bronzové po zánik říší v Indii či toltécké říše se naopak dějinami opakuje stále stejný vzorec.

Říše, které zanikly, šly zpravidla ke dnu v důsledku invaze sousedů, která se zároveň odehrála během velké živelné katastrofy (častěji klimatických změn ve formě sucha či záplav, méně častěji šlo o vulkanické projevy a zemětřesení). Která z těchto události přišla dříve, je dnes obtížné určit, a lišit se to může i případ od případu.

Nakolik mohli sousedé využít slabosti či naopak byli sami rovněž katastrofou zasaženi a invazi provedli v rámci války o zdroje, je otevřeno dalšímu výzkumu a interpretacím. Jisté je, že jde o téma aktuální i v dnešní době.

Informace o výzkumu přinesl National Geographic.