Nejnověji vyvolal otázky mírně morbidní objev uskutečněný třemi německými badateli. Co si myslet o lebkách vyřezávaných takovým způsobem, který nemá jinde na světě obdoby? 

Göbekli Tepe představuje jedno z nejstarších sídel v oblasti úrodného půlměsíce – pásu sahajícího od Egypta přes Blízký východ a jižní Turecko až do Mezopotámie, kde lidé před deseti až dvanácti tisíci lety poprvé přešli k zemědělskému způsobu života. Právě s tím se pojí vznik prvních stálých vesnic a měst.

Jihoturecké Göbekli Tepe se ovšem zbývajícím starobylým městům do značné míry vymyká. Obří kamenné pilíře, sochy a zdobné reliéfy naznačují, že přinejmenším centrální část komplexu sloužila hlavně k náboženským účelům.

Nelze dokonce vyloučit ani možnost, že komplex Göbekli Tepe a další podobné objekty začaly vznikat dříve než zemědělství, ke kterému se místní museli až dodatečně uchýlit, aby nakrmili všechny hladové krky. O náboženské roli objektu byl ostatně přesvědčen až do své smrti také objevitel komplexu, německý archeolog Klaus Schmidt.

V porovnání se zbytky budov a nástrojů jsou neméně zajímavé také lidské pozůstatky nalezené na místě. Pravda, výzkumníci zatím nenarazili na žádné jasné hroby. Lidské kosti ale byly nalezeny mezi sutí uvnitř budov nebo v přilehlých částech komplexu. Jak referuje trojice německých výzkumníků na stránkách vědeckého žurnálu Science Advances, tyto kosti beze sporu nesou známky zdobení a opracování. Některé ze způsobů, kterými místní obyvatelé lebky opracovávali, navíc nesnesou srovnání s žádnými jinými kulturami v současnosti ani dobách minulých.

Rekonstrukce úpravy lebky | zdroj: Science Advances Z necelých sedmi stovek nalezených kostěných úlomků takřka dvě třetiny připadly na kosti hlavy. Už to značí, že lebky měly pravděpodobně pro místní obyvatele zvláštní význam.

Tento fakt dále dokládají sochy a reliéfy nalezené na místě. Ty až nápadně často zobrazují postavy nesoucí lebku či useknutou hlavu. Výjimkou nejsou ani bezhlavé postavy a některé ze soch mají hlavu přímo fyzicky odštípnutou. Úplně od věci není ani fakt, že různé kulty uctívající lidské lebky bujely v této oblasti už od pradávna.

Některé z lebek nalezených v Göbekli Tepe navíc nesou známky dalšího opracování – dekapitace, odsekávání měkkých tkání a barvení. To není v archeologickém či etnologickém kontextu nic výjimečného. Lidé vždy upravovali lebky nejrůznějšími způsoby, konzervovali je, malovali či dokonce doplňovali hliněnou náhražkou měkkých tkání.

Žádnou obdobu však nemá další způsob úpravy lebek z Göbekli Tepe spočívající ve vyřezávání či vysekávání hlubokých vertikálních rýh směřujících z přední části lebky na temeno. Aby toho nebylo málo, jedna z lebek byla navíc na temeni umně provrtána. Mikroskopické analýzy přitom ukázaly, že k oběma typům úprav docházelo těsně po smrti, když byly lebky ještě vlhké a pružné.

Co mají všechny tyto úpravy znamenat? V tom si nemohou být jistí ani samotní archeologové. Nabízejí se ale v zásadě dvě možná vysvětlení. Vyznavači kultu lebek podobně mohli značit pozůstatky určitých lidí, ať už z pozitivních důvodů (třeba protože patřily jejich předkům), nebo z pohnutek negativních (například kvůli tomu, že šlo o zajatce).

Alternativně mohly rýhy dávným věřícím sloužit k upevnění lebek na určitém místě či do složitějších aranžmá pomocí provázků. Tomu by mohl nasvědčovat i otvor v horní části jedné z lebek. Vyloučit nelze ani to, že rýhy sloužily k dalšímu zdobení lebek, například připevňování masek. Přímé důkazy pro jakoukoli z těchto hypotéz ale chybí.

Ať už dávní obyvatelé Göbekli Tepe s lebkami prováděli cokoli, zdá se celkem jasné, že hrály důležitou roli při jejich náboženských rituálech. Podstatu jejich náboženství a případnou souvislost se vznikem zemědělství ale mohou odhalit až další objevy.