Budoucnost sluneční soustavy je temná. Slunce nám nevydrží věčně, má předepsané ‚datum spotřeby‘.

Astronomové odhadují, že za pět miliard let začne naší životadárné hvězdě docházet palivo na termojadernou fúzi. Jeho obálka se začne rozpínat a chladnout.

Přesídlíme na Mars?

Slunce nabobtná. Teď má průměr 1,4 milionů kilometrů, ale ke konci svého života postupně pohltí planetu Merkur, pak Venuši a možná i Zemi. Její průměr dosáhne kolem 300 milionů kilometrů.

Pokud by lidé či nějací naši nástupci na Zemi zůstali, byl by to jejich konec. Totéž platí také pro ostatní život – když se zástupci života nedostanou mimo Zemi do této doby, bude to také konec všeho, co pozemské druhy dosáhly.

  Stanou se lidé meziplanetárním druhem? Nic jiného jim nezbude. | zdroj: Profimedia

Změní se i zbytek sluneční soustavy. S tím, jak se zvýší sluneční jas, budou lepší podmínky pro život například na Marsu, o kterém sní Elon Musk a možná i na saturnském měsíci Titanu.

Pro civilizaci bude výhodné přesídlit – nové podmínky, které vytvoří obří Slunce budou trvat stovky milionů let.

Pád planet

Potom – v závěru expanze – však Slunce začne odhazovat vnější vrstvy své atmosféry do okolního prostoru. V jeho okolí vznikne planetární mlhovina, v jejímž jádru zbude chladnoucí bílý trpaslík. Jeho hustota převýší zhruba milionkrát hustotu Slunce.

Mohou vůbec planety přežít vrchol této sluneční apokalypsy? Dosud to nebylo jasné.

Vědci vesměs předpokládali, že zhuštěné okolí Slunce planetární mlhovinou způsobí větší atmosférické tření a rychlejší degradaci oběžné dráhy. Důsledkem pak bude pád planet vstříc bílému trpaslíkovi v jádru soustavy.

Smrt hvězdy se dá přežít

Jenže objev exoplanety v okolí bílého trpaslíka, který ohlásili astronomové pod vedením Borise Gänscikeho z Warwické univerzity, naznačuje, že planety mohou smrt hvězdy přežít.

Pro budoucnost Země to stále nic dobrého nevěští – exoplanetou v okolí bílého trpaslíka WDJ0914+1914 (zobrazený v animaci) je patrně plynný obr o rozměrech Neptunu. Naznačuje to ale, že v okolí umírajících hvězd sluneční kategorie mohou panovat podmínky, které umožní některým planetám přežít.

Pozorovaný systém je od Země vzdálený zhruba 1500 světelných let a hvězda v jeho středu si svou smrt už odbyla. Nyní je z ní malý bílý trpaslík. Donedávna však hvězda musela vůči okolním planetám dštít oheň a zkázu. Teď hvězdné torzo na povrchu dosahuje teplotu 25 tisíc stupňů Celsia. To je pětkrát víc než naše dnešní Slunce.

Obr, který se vypařuje

Přežívající svět o velikosti Neptunu se podle dalšího sběru dat odpařuje podobně jako obří kometa. Jeho atmosféra vytváří kolem původního hvězdného torza disk plynu a prachu.

Astronomové si tak původně spletli pozorovanou hvězdu s rodící se soustavou, tedy s protoplanetárním diskem na počátku hvězdného života. Zdá se však, že i bezprostřední stáří hvězdné evoluce může mít podobný vzhled.

Co je ještě zajímavější, je vzdálenost plynného obra. Ten je od hvězdy vzdálen jen 0,07 astronomické jednotky. Jedna astronomická jednotka odpovídá vzdálenosti Země od Slunce.

Odpařovaná exoplaneta tedy obíhá blízko bílému trpaslíkovi. Právě to je důkaz, že planeta přežila původní nárůst hvězdné atmosféry. Stejně tak ovšem může jít také o náznak degradace orbity.

Čas na stěhování

Není to ovšem jediný náznak, že vzdálenější světy sluneční soustavy můžou sluneční smrt přežít. Již dříve astronomové zpozorovali cosi, co odpovídá nárazu komet či asteroidů do bílých trpaslíků.

Také u těchto jevů není jasné, nakolik to je indicie přežití. K tomu bude třeba více pozorování.

Objev u WDJ0914+1914 nám dává aspoň naději k tomu, že pokud bude někdo ve sluneční soustavě za pět miliard let schopný meziplanetární přepravy, získá minimálně pár bonusových stovek tisíc či milionů let času navíc. Ideálně mu poslouží k tomu, aby se přemístil do nějaké nové, mladší hvězdné soustavy.