Česká města i vesnice mohou být až o stovky let starší

MAGAZÍN - Člověk autor: Jan Toman

Náš pohled na české dějiny může změnit nová studie. Vyplývá z ní, že česká města a vesnice vykazují rozdíl mezi nejstaršími archeologickými a prvními psanými záznamy více než 300 let. 

Koláž Pražského hradu a Karlštejna

Koláž Pražského hradu a Karlštejna , zdroj: Profimedia.cz

Každý historik či archeolog může potvrdit, že určit stáří lidských sídel představuje tvrdý oříšek.

Lépe na tom jsou města, vesnice či usedlosti založené během posledních třech, čtyřech staletí. Díky velkému množství psaných zdrojů můžeme vystopovat buď samotné založení obce či místa, nebo alespoň pozdější zmínky o něm.

Jak staré jsou ale obce založené ve vrcholném, nebo dokonce raném středověku? Nelze vyloučit, že úřední údaje podceňují stáří měst a vesnic o desítky, nebo dokonce stovky let.

Listiny a radioaktivní uhlík

Datování lidského osídlení představuje jeden ze základních kamenů archeologického, historického, krajině-ekologického, ale třeba i sociologického výzkumu. Není to nic snadného. Vzato kolem a kolem mohou badatelé zvolit dva přístupy. Těm můžeme zjednodušeně říkat historický a archeologický.

Historický přístup spočívá v průzkumu zachovaných psaných zdrojů. Ideální je v tomto ohledu stav, kdy panovník, velmož, nebo třeba církevní autorita založili nové sídlo na zelené louce a tento akt zanesli do listin.

V praxi to je ale výjimečné. Většina sídel se přirozeně rozvíjela dlouhou dobu, než si jich někdo v zachovaných dokumentech povšiml. Třeba takové povýšení obce na město proto pouze znamená, že na daném místě lidé žili už dlouhou dobu.

Od nově založených sídel se zase nemusely zakládací listiny zachovat. Nejčastěji tak mají první zmínky o vesnicích či městech charakter toho, že někam přijel na návštěvu šlechtic, nebo že se odněkud povedlo vybrat daně.

Sídlo přitom mohli založit už šlechtické rody raného středověku, nebo dokonce první Slované, kteří do české kotliny dorazili – zkrátka nevíme.

  profimedia-0004063040 skanzen reporyje Skanzen středověké architektury v Praze-Řeporyjích. Loni v prosinci vyhořel, zdroj: Profimedia.cz

Archeologický přístup je v tomto ohledu na první pohled lepší. Když někde nalezneme starobylé artefakty, je jasné, že tu v dané době žili lidé. Bohužel ale narážíme na jiná úskalí. Jen málokteré sídlo bylo opravdu důkladně archeologicky probádáno.

Datování artefaktů navíc představuje těžký úkol s nejasným výsledkem. Když nalezené předměty – například keramika – jasně nezapadají do stylu vyráběného v určitém desetiletí, můžeme je zejména v českém středověku a starších dobách často zařadit pouze na století.

Metody přímého datování – například s pomocí rozpadu radioaktivního uhlíku – zase vykazují velké nepřesnosti. Často tak nedávají použitelnější údaje než pečlivá prohlídka nálezů samotných.

Vzhledem ke zmíněným nedostatkům získáme nejpřesnější data kombinací obou metod. Jak se k sobě ale historické a archeologické metody datování mají?

Na tuto otázku se pokusili odpovědět vědci z České zemědělské univerzity, Vysoké školy ekonomické a Jihočeské univerzity. Výsledky získané analýzou českých sídel přitom ukázaly nejedno překvapení.

profimedia-0148186914 tábor rytina Rytina města Tábor z konce čtrnáctého století, zdroj: Profimedia.cz

Členitá oblast Čech je pro podobné srovnání ideální. V západní části České republiky nalezneme jak staré sídelní oblasti, kde lidé žijí přinejmenším od pozdní doby kamenné, tak odlehlé, například horské, končiny, které kolonizovali teprve před pár staletími.

Některé části Čech byly od středověku propojené s velkými městy sítí cest, jiné zůstávaly odlehlé. Řada sídel navíc byla archeologicky zmapována a krajina ve vrcholném středověku a na počátku novověku prodělala velké změny osídlení.

Vědci nejprve shromáždili historické údaje o stáří sídel a srovnali je s archeologickými průzkumy. Do srovnání zařadili 527 sídel, jejichž původ dokumentují solidní doklady. Archeologická a historická data o stáří těchto sídel porovnali s nadmořskou výškou, kopcovitostí, typem krajiny a vzdáleností od hlavního města, nejbližšího většího města, velké cesty, řeky a kláštera.

Archeologické doklady ukazují, že studovaná sídla byla založena mezi roky 850 a 1600 našeho letopočtu. Rozdíl mezi tímto datem a první zmínkou v psaných záznamech se ale mezi obcemi propastně liší.

Jak se dalo čekat, počátky starších sídel vykazují daleko větší rozdíl mezi datováním pomocí archeologických dokladů a psaných zmínek než sídel novějších. Dále hrála důležitou roli vzdálenost od nejbližšího velkého města a také typ obce – město, nebo vesnice.

Sídla, která se nacházela blíže velkým městům a sídla, která badatelé zařadili mezi města, vykazovala menší rozdíly mezi archeologickým a historickým datováním.

U měst často spadají první psané zmínky do rozmezí založení sídla vymezeného archeologicky. Pravděpodobnost, že tomu tak bude, byla u studovaných měst asi čtyřikrát větší než u vesnic. Také průměrný rozdíl mezi oběma odhady byl u měst asi o 66 let kratší. Rozdíly způsobené vzdáleností od velkých měst nebyly tak výrazné, ze statistického hlediska ale byly pořád prokazatelné.

Propastné rozdíly

Zajímavější a méně samozřejmé jsou rozdíly způsobené stářím sídel. Jak vědci odhadli na základě statistického modelu, česká města a vesnice založené během 10. až 12. století vykazují rozdíl mezi nejstaršími archeologickými a prvními psanými záznamy mezi 112 a 338 lety!

Větší je rozdíl u vesnic, menší, ale pořád propastný, u měst. Zdá se tak celkem pravděpodobné, že celá řada středověkých sídel mohla být založena na samém počátku raného českého středověku.

Týnec nad Sázavou je v písemných dokumentech poprvé popisován v roce 1318, archeologické nálezy dokládají tamní kulturní sídlo o 300 let dřív. O Jindřichově Hradci se píše až v roce 1220, archeologicky vzato, pochází z jedenáctého století. O pražské čtvrti Vysočany existuje první písemná zmínka z roku 1239, archeology je však tamní sídlo doložené už v 10. století.

Významné rozdíly jsou dál i u Vokovic (322 let), Pakoslavi (402 let), Kostelce (369 let), Domažliček (408 let) anebo u Bystřan (dokonce 459 let).

V pozdějším období od 13. do 16. století je situace daleko lepší. I zde se rozdíly pohybují mezi 54 a 112 lety, u měst nicméně klesají do nižších desítek let.

Teprve okolo poloviny 14. století dosahuje překryv mezi archeologickým a historickým datováním založení sídla jedné poloviny. Není to náhoda. Právě přelom 13. a 14. století je v českých zemích charakterizován nárůstem písemnictví, neboť od 14. století začalo být nutností písemně zaznamenávat převody půdy.

Z toho vyplývá i jeden vedlejší poznatek. Přibývání sídel v tomto – ale možná i jiných – obdobích dost možná můžeme vysvětlit spíše nárůstem psaných záznamů než zrychlenou kolonizací.

Ani na konci studovaného období, na počátku 17. století, ale nepřesahuje překryv mezi datováním založení sídla pomocí historické a archeologické metody 75 procent. Jinými slovy, písemné doklady nejsou zvláště u menších sídel ani v novověku tak kompletní, jak bychom si rádi představovali.

Rozdíly mezi archeologickým a historickým datováním zakládání sídel tedy vykazují určitá pravidla. Trend ale není tak jasný, abychom z něj mohli odvodit obecnou zákonitost.

Jinak řečeno, podle výsledků studie nelze sestavit rovnici, do které bychom dosadili vzdálenost od nejbližšího města, velikost sídla, typ krajiny a další faktory, porovnali je s nejstaršími písemnými záznamy a vyšlo nám skutečné stáří obce. I tak ovšem poskytuje zajímavý náhled do toho, jak se vyvíjela česká krajina a kultura.

Zdroj: Fanta V, Zouhar J, Beneš J, Bumerl J & Sklenicka P (2020): How old are the towns and villages in Central Europe? Archaeological data reveal the size of bias in dating obtained from traditional historical sources. Journal of Archaeological Science, 113.


Tagy: věda a poznání česká historie archeologie města vesnice písemnictví osady