Viry jsou pro biology oříškem už od chvíle svého objevu před více než sto lety. Nahnuté to s nimi bylo od začátku. Na rozdíl od bakterií je kvůli jejich malé velikosti nebylo snadné přímo zpozorovat a příznaky virových onemocnění proto mnoho lékařů i přírodovědců po dlouhá léta mělo za pouhou otravu – dokonce i samotný latinský výraz virus znamená jed. Když později vyšlo najevo, že ani nemají buňky, ale tvoří je jen jakési "zdivočelé" úseky genetické informace doplněné bílkovinným obalem, řada biologů nad nimi mávla rukou. Vždyť ani nemohou být živé, zněl ještě donedávna převládající názor – vždyť se samy bez hostitelské buňky ani nenamnoží.

Návštěva naší planety před nějakými třemi miliardami let by rozhodně nebyla procházkou růžovým sadem. Země tehdy připomínala kus mrtvé skály omývaný vlnami oceánu. Přítomnost života bychom nemohli jednoduše odhalit ani podle složení atmosféry – po kyslíku ještě nebylo ani stopy. Přesto ale kdesi na dně oceánů bujely mikroorganismy téměř identické s dnešními rody bakterií. 

Katastrofa, která zahubila dinosaury a dala zrod éře savců, byla proti němu ještě relativně mírnou událostí. Řeč je o velkém permském vymírání, které před 250 miliony let zabilo většinu tehdejších druhů – téměř 95 procent všech mořských druhů dochovaných ve fosilním záznamu a bezmála tři čtvrtiny druhů suchozemských obratlovců. Sled příčin je zatím nejistý. Ve hře je sopečná činnost, změna klimatu i možný dopad komety či meteoritu.