Vymírání mořských druhů a snižování četnosti těch zbývajících jsou smutně zdokumentovanými následky lidské činnosti. Jak se to ale má s organismy, jejichž těla a kostry dávají základ celým ekosystémům – například slávkami, nebo korály? Jakým tempem mizí korálové útesy? Odpověď na tuto otázku přineslo až srovnání satelitních snímků s historickými mapami. A výsledky jsou alarmující. Za posledních 250 let zmizela jen na Floridě více než polovina všech útesů.

Nad tropickými oceány pravidelně vznikají zuřivé bouře. Nikoho by tak nemělo překvapovat, že zde udeří i mnoho blesků. Přesto mapy, na kterých jsou zakreslené jednotlivé údery, vykazují jistou zvláštnost. 

Spánku se neoddává jen člověk a jeho nejbližší příbuzní. Pravidelně "si dáchne" také zbytek obratlovců, jak dokázala pozorování řady savců, ptáků, plazů, ryb i obojživelníků a experimenty na myších či rybách. Další výzkumy překvapivě prokázaly výskyt spánku podobných stavů také u hlístů a členovců. Jeho původ tak očividně musí ležet hluboko v evoluční minulosti živočichů. Výskyt spánku u tvorů bez mozku či alespoň centrální nervové zauzliny ale tipoval málokdo. Přesně to se ale nedávno podařilo prokázat skupině amerických biologů.

Novozélandskému národnímu zvířeti – nelétavému ptáku kiwi – hrozí, že ho za padesát let budou lidé znát už jen z encyklopedií. Z milionů se jeho počet snížil na zhruba 68 tisíc jedinců. Mohou za to invazní zvířata jako divoké kočky, lasičky či krysy, které symbol Zélandu loví.

Octomilky a myší přestávají vědcům v laboratořích stačit. Nahrazují je novou "havětí" v čele s jedovatými pavouky vyžívajících se v kanibalismu. Mají totiž často s lidmi společného mnohem víc než otravné mušky. 

Dnešní velcí býložravci se potýkají s mužstvím problémů, predace mezi ně ale nepatří. Dospělí sloni nebo nosorožci jsou tak velcí, že si na ně za normálních okolností netroufne žádný z pozemských dravců. Spolu s tím se u nich stírá i řada přizpůsobení, která jejich drobnější příbuzné před predátory chrání. Mnoho z nich se týká zbarvení.