Moderní zástupci kočkovitých šelem patří mezi nejimpozantnější predátory. V mnoha ekosystémech trůní přímo na vrcholu potravního řetězce a na člověka, který náhodou zabloudí do jejich přirozeného prostředí, neberou pražádné ohledy. Dlouhá řada příběhů, pohádek i filmů vypráví o tom, jak takové setkání se lvem nebo tygrem může dopadnout.

Přesto se naši předkové setkávali i s daleko děsivějšími protivníky. Za zmínku stojí především šavlozubé formy kočkovitých šelem, které s více než metrem v kohoutku, několika stovkami kilogramů a dvaceticentimetrovými jako břitva ostrými špičáky splňují definici nejedné noční můry.

Nový výzkum přitom ukázal, že se poslední doby ledové nedožilo jen pár posledních šavlozubů kdesi na americkém kontinentu, ale že jejich populace patrně vzkvétaly i v Evropě a Asii.

"Móda" prodloužených špičáků 

Pro začátek je třeba poznamenat, že samotný termín "šavlozubý tygr" je poněkud matoucí. Šavlozubé formy, tedy masožravé formy vyznačující se neobvykle prodlouženými špičáky, v minulosti vyvinulo hned několik evolučních linií savců.

"Šavlozubové" tudíž netvoří jednu skupinu příbuzných druhů. Většina jejich zástupců nebyla kočkovitým šelmám vůbec příbuzná a někteří z nich spadají dokonce do příbuzenstva vačnatců.

Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že se šavlozubost ukázala být velmi úspěšnou strategií také mezi kočkovitými šelmami, a tak nalezneme i velké množství "pravých" šavlozubých tygrů s nepopiratelným kočičím rodokmenem. Právě tito šavlozubí tygři se dožili poslední doby ledové a představují tak poslední šavlozubé formy, které se po naší planetě proháněly.

Právě na ně, respektive na jejich genom, se nedávno zaměřil velký mezinárodní tým výzkumníků. V kostech starých desítky až stovky tisíc let se za normálních okolností příliš genetického materiálu nezachovává.

Mitochondrie promlouvají

S pomocí moderních molekulárně-biologických metod a trochy štěstí jsou ale výzkumníci schopní přečíst alespoň fragmenty přítomné DNA a projasnit tak naše představy o evoluci dávno vymřelých skupin – například mamutů, jeskynních medvědů či nejnověji právě šavlozubých tygrů.

Z několika zkamenělin z rodů Smilodon a Homotherium se vědcům podařilo izolovat a částečně zrekonstruovat mitochondriální DNA. Třebaže tento genetický materiál nepochází z jádra buňky, ale "buněčné elektrárny" nesoucí krátký úsek genetické informace zděděný po samostatně žijících předcích, můžeme z něj vyčíst leccos zajímavého o evoluci, příbuzenských vztazích a populační dynamice obou rodů. Navíc se jedná o standardní metodu, a tedy žádné šarlatánství.

Vědci doposud většinově zastávali názor, že se rod Homotherium vyvinul ve Starém světě a následně osídlil většinu severní polokoule. Smilodon se měl rovněž vyvinout v Africe či Eurasii, hluboko v průběhu třetihor ale měl expandovat do severní Ameriky a ve zbytku světa následně vymřít. V Americe se podle výzkumníků následně rozdělil na menší severní formu obývající pláně na jih od hradby kontinentálních ledovců a větší formu, která se proháněla bohatšími oblastmi Jižní Ameriky.

V Americe měli Smilodon i Homotherium vyhynout s koncem poslední doby ledové před zhruba 10 000 lety. V Evropě potom měly podle vědců oba rody vymizet daleko dříve – Smilodon před miliony let, Homotherium před asi 300 000 lety.

Zničené zkameněliny, tygři samotáři nebo jejich návrat z Ameriky?

Výzkum mitochondriální DNA postavil na hlavu hned několik z těchto předpokladů. Především se ukázalo, že rod Homotherium obýval Evropu ještě v průběhu poslední doby ledové. Zkameněliny vylovené ze dna Severního moře vykázaly stáří zhruba 28 000 let.

Důvodem, proč badatelé nenalezli v Evropě či Asii větší množství mladších zkamenělin přiřaditelných šavlozubým tygrům, je patrně fakt, že se jejich pozůstatky velmi špatně zachovávají a není lehké je odlišit od kostí dalších velkých koček. Další možností je, že tito predátoři ve Starém světě během doby ledové nevytvářeli tak husté a propojené populace jako jejich američtí příbuzní.

Vyloučit ovšem nelze ani možnost, že rod Homotherium v západní Eurasii opravdu vymřel a až během poslední doby ledové se do našich končin zpětně rozšířili jeho zástupci z centrální a východní Asie či Ameriky. Tomu by nasvědčovala i úzká příbuznost mezi homotheriem ze Severního moře a analyzovanými americkými zástupci. Všichni byli patrně příslušníky stejného druhu.

Statisíce let na hranici vymření

Bez zajímavosti není ani zjištění, že Smilodon a Homotherium spadají do stejné, velmi dávno oddělené, větve kočkovitých šelem. Podle analýzy mitochondriální DNA se od ostatních kočkovitých šelem odvětvili zhruba před 20 miliony let. Od sebe navzájem se potom odlišili před asi 18 miliony let, což je dříve, než podle stejné analýzy žil společný předek všech dnešních kočkovitých šelem.

Když k tomu přidáme další poznatky o rozšíření a příbuznosti jejich jednotlivých zástupců, patrně vyvstane nutnost sloučit řadu původně navržených samostatných druhů.

Celý výzkum má ovšem i praktické převahy. Ukazuje se například, že velké kočkovité šelmy patrně dokáží přežívat statisíce let ve velmi řídkých populacích. Takovou situaci bychom dnes popsali jako stav na samé hranici vymření.

Šavlozubé tygry však vyhubila až rázná změna podnebí na konci poslední doby ledové. Nelze tak popřít, že jsou sice vzácné, ale široce rozšířené druhy kočkovitých predátorů k vyhynutí odolnější, než se doposud soudilo. V každém případě je jisté, že velcí třetihorní savci skrývají ještě nejedno tajemství.