Jim Bridenstine, ředitel agentury NASA, tento týden americkému senátnímu výboru pro kosmický program sdělil, že agentura by při pilotním letu své lodi Orion mohla namísto své vyvíjené superrakety SLS sáhnout po komerčních nosičích. Ve hře je jak slavná SpaceX miliardáře Elona Muska, tak i její největší konkurent United Launch Alliance (ULA). Ačkoliv je momentálně spojení mise NASA a soukromých nosičů stále nejisté, i samotný náznak podobného rozhodnutí je významnou změnou v postoji NASA vůči své kontroverzní superraketě SLS.

Některá spí ve vzduchu za letu a nikdy neusnou tvrdě, jiná spí i několik měsíců. Každé zvíře má svůj způsob a čas, který spánkem tráví. Zatím se vědcům však nepodařilo najít žádného tvora, který by nikdy nespal. 

Je jenom málo tak vděčných vědeckých témat, jako je vymírání na konci křídy alias "zánik dinosaurů". Událost způsobená nejspíše dopadem asteroidu na přelomu období K-Pg (křída-paleogén) je sice vzdálená zhruba 66 milionů let, pro své pohřbení celé jedné evoluční větve však jitří lidskou představivost dodnes. O to víc, že se v poslední době objevily teorie, že prehistorickým tvorům výrazně uškodily i tehdejší klimatické změny. Nová studie s tím však nesouhlasí.

Aplikované nanotechnologie jsou zase o něco blíže realitě. Americký tým pod vedením Marca Mishkina vytvořil litografickou metodu, s níž může produkovat nanostroje o tloušťce lidského vlasu podobně, jako se vyrábějí i mikročipy. Ačkoliv jde i tentokrát o vysoce experimentální metodu, vytvořené mašinky jsou jak schopné vlastního pohybu, tak je možné je i injektovat do lidského těla pomocí jehly.

Touha letět k jiným hvězdám je v nás zakořeněná snad od počátku věků. I když se od roku 1957 a prvního letu do kosmu lidstvo k tomuto cíli přiblížilo nejvíce za celou dosavadní historii, dnes je paradoxně představa letu lidské posádky k jiné hvězdě nedosažitelnější než se zdála být tehdy. Optimismus z počátku kosmického věku vystřídalo vystřízlivění nad tím, jak enormně náročná a riskantní by podobná mise byla.

Jsou tomu již víc než tři roky, co zájem astronomů i veřejnosti zaujala "blikající" hvězda KIC 8462852, známá také jako Tabbyina hvězda. Žlutobílý trpaslík vzdálený od Země 1300 až 1500 světelných let totiž periodicky zvyšovala a snižovala svůj jas, přičemž snižování jasu se v průběhu času zvyšovalo. To zavánělo možnostmi, že u Tabby staví někdo něco umělého! Nyní je možná na obzoru další podobný objev. U hvězdy EPIC 204376071 totiž cosi podobně na den zakrylo až 80 procent jasu.