Lidský mozek je neuvěřitelně složitý a sofistikovaný orgán. Obsahuje až 100 miliard (10¹¹) nervových buněk – neuronů, mezi kterými je až biliarda (10¹⁵) spojů. Naše poznatky o něm nejsou zdaleka kompletní.

Pořád v mozku objevujeme nové věci, tak jako neurovědci zabývající se tím, co se děje v mozcích lidí, kteří sami se sebou vedou vnitřní monolog, anebo ve svém nitru mluví s cizím člověkem. Výzkumníci zjistili, že mozky v této situaci prochází obdobnými procesy, jako když lidé mluví nahlas a přemýšlejí o slovech, která se chystají vyslovit.

Malé děti to řeknou nahlas

„Vnitřní monology jsou simulací otevřené řeči,“ cituje magazín Live Science Hélène Loevenbruckovou, neurolingvistku z francouzského výzkumného ústavu CNRS. „Když jsme děti, fungujeme jako houby, nasáváme nové informace ze všech stran. Děti, které si hrají samy, vedou dialog, třeba mezi náklaďákem a plyšákem. Ve věku kolem pěti let se tato verbalizace přesune do jejich nitra. Pak si už nepovídají hračky, ale napříkla fiktivní verze našich spolužáků,“ vysvětluje Loevenbrucková.

Vytvářet si takové fikce je přirozené a patrně prospěšné pro nácvik mluvené řeči.

Francouzští neurovědci ve studii publikované v odborném časopise Frontiers in Psychology pomocí magnetické rezonance odhalili, že lidský mozek při vnitřní řeči vytváří obdobnou aktivitu jako při řeči skutečné. Když výzkumníci účastníky studie požádali, aby „mluvili“ ve své hlavě, magnetická rezonance u nich zaznamenala skoro stejnou aktivitu jako při řeči skutečné.

Nejaktivnější byl při vnitřní řeči čelní lalok levé hemisféry a temenní lalok. Tyto části mozku se přitom podílejí také na řeči mluvené.

Co když ale místo vnitřního monologu vyzkoušíte vnitřní dialog? Pokud si představujete konverzaci mezi dvěma lidmi, mozek jde ještě dál – hraje role obou mluvčích.

Když hrajete v dialogu sebe, aktivují se centra na levé straně mozku. Když hrajete člověka, se kterým se hádáte, zvýší se aktivita v pravé hemisféře. Uvnitř vaší hlavy se tak hádají jiné bytosti – mluvčím každé z nich je jiná část mozku.

Tato rozdvojenost není vlastní pouze řeči. Když výzkumníci v další studii, která vyšla na webu Oxford Academics, požádali její účastníky, aby ve své mysli tančili, opět se činnost v jejich mozku přelévala do jeho různých částí podle toho, kdo v mysli právě tančil. Pokud účastníci studie v mysli viděli sami sebe, byla aktivována jiná část mozku, než když viděli tančit někoho jiného.

Tato duševní činnost ovšem vznikla v mozcích na požádání. Lidé se na ni museli intenzivně soustředit. Jinou stránkou mentálního prostoru je situace, kdy se slova nebo pohyb v mysli objeví z ničeno nic.

Až poznáme samomluvu…

Tento jev souvisí s klidovou sítí mozku (DMN, Default Mode Network), tedy základním nastavením různých mozkových center v okamžiku, kdy nejsou aktivní. Klidová síť mozku se dá přirovnat k aktivitě počítače, který zrovna nemá za cíl nic konkrétního (přehrávat film, spustit hru, zapnout prohlížeč), přesto je v pohotovosti.

Aktivita klidové sítě je cílem dlouhodobého studia neurovědců. Její pravidla dosud nejsou dostatečně vysvětlena.

Odborníci však předpokládají, že DMN se výrazně podílí na vnitřním myšlení. Mezi ně patří třeba přehrávání vzpomínek, představy o vlastní budoucnosti nebo zpracování základních pocitů, mezi které se řadí hlad, anebo žízeň.

Klidová síť mozku je přitom aktivnější, když mentálně lelkujete. V takové situaci se může ve vaši mysli „z ničeho nic“ objevit nějaký vnitřní monolog nebo dialog.

Zatím nechápeme, jak se klidová síť mozku chová. Snad nám to prozradí další výzkum. Jeho cílem nebude jen přijít na kloub vnitřní samomluvě.

Poznání zákonitostí klidové sítě může napomoct i při léčně mnoha chorob. Když se vnitřní nutkavé myšlenky stanou extrémními, mohou být spojeny s duševní nemoci, třeba schizofrenii.