Lidský mozek je úžasná struktura – a totéž se dá říct o vesmíru. A úžasné je také to, že tyto dvě struktury jsou si v lecčems podobné.

Když vědci srovnávali jedny z nejsložitějších systémů v přírodě – síť neuronů (nervových buněk) v lidském mozku a síť galaxií ve vesmíru – dospěli k závěru, že mozek je vlastně otiskem vesmíru.

Pozoruhodná studie, kterou vypracovali astrofyzik Franco Vazza z Boloňské univerzity a neurochirurg Alberto Feletti z univerzity ve Veroně, upozornila, že organizace hmoty v mozku i ve vesmíru se řídí stejnými fyzikálními zákonitostmi.

Podobnost čistě náhodná?

Vazza a Feletti vycházeli ze srovnání obřích kosmických struktur –viditelné hmoty spojené hmotou temnou – a neuronových sítí uvnitř naší hlavy. Podobnost formací galaxií a neuronů, které se od sebe liší v měřítku 27 řádů, sahá za to, co vidí naše oči.

Pro ilustraci několik čísel: Základní jednotku mozku představuje neuron, ve vesmíru to je galaxie. Neuronů je v lidském mozku zhruba 69 miliard, galaxií v pozorovatelném vesmíru na 100 miliard. Neurony tvoří asi třicet procent hmoty mozku stejně jako na galaxie připadá třicet procent vesmíru. A galaxie i neurony se nacházejí mezi vlákny.

Ve studii publikované v časopisu Frontiers in Physics Italové odhalili také podobnou hustotu struktur (v mozečku se vyskytuje v měřítku 1 mikrometr až 0,1 milimetru v galaxii od 5 milionů po 500 milionů světelných let). Kromě toho zaznamenali podobný počet spojení na uzel, podobný poměr vody a temné hmoty nebo obdobnou informační kapacitu.

„Narazili jsme na neočekávaně vysokou míru shody. Propojenost v obou sítích se vyvíjí podle stejných fyzikálních principů, a to i přes výrazný a zjevný rozdíl mezi silami regulujícími galaxie a neurony,“ píše se ve studii obou vědců.

Fyzika platí pro mozek i vesmír

Studie nenaznačila, jak by si záhadologové patrně přáli, že „galaxie mají vlastní vědomí“, nebo cosi takového. Vazza a Felleti si však chytře povšimli, že oba systémy jsou si podobné a platí v nich stejné fyzikální zákony, kterými se řídí, jak růst lidských tkání, tak i formování galaxií.

Ačkoli jejich práce nezjistila žádné nové zásadní skutečnosti, dá se pokládat za pozoruhodnou připomínku univerzálnosti zákonitostí fyziky.

Napadnout vás pochopitelně může otázka, zdali nám zmíněná podobnost pomůže. Ale kdoví, jestli se jednou neurověda nebude při řešení svých tajů inspirovat v astrofyzice a naopak.