Další zeď mezi člověkem a zvířaty padla: Holubi hromadí kulturní poznatky

- Příroda autor: Jan Toman

Čím lépe poznáváme vlastní druh a ostatní zástupce živočišné říše, tím více se v naších očích rozdíly mezi člověkem a zvířaty stírají. Pokročilé systémy komunikace, kultura nebo používání nástrojů byly kdysi považovány za ryze lidské vlastnosti. Ovšem jen do doby, než ptáci, kytovci, potkani, lidoopi a další živočišné skupiny rázně nakoply naše druhové ego.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Přesto rozhodně neplatí, že by člověk představoval jen další "obyčejné" zvíře. Naše poznávací a řečové schopnosti, stejně jako kultura a technologie, se ostatním obyvatelům Země vymykají. Rozdíly jsou to však spíše kvantitativní než kvalitativní povahy a je celkem představitelné, jakými cestami se mohly u našeho druhu vyvinout.

Jeden z mála zbývajících pevných předělů mezi člověkem a zvířetem donedávna představovalo v úvahách řady autorů hromadění kulturních poznatků. Nikoli pouhé předávání naučených "fíglů" – podobným způsobem se ostatně předávají znalosti o využívání různých technik nebo nástrojů například mezi primáty. Zde je na mysli postupné a systematické zlepšování určitého úkonu přes mnoho generací srovnatelné například se zdokonalováním výroby pazourkových nástrojů či řezných instrumentů obecně – od kamenů po laserové paprsky.

Ani tento rozdíl však dále neobstojí. Z omylu vyvedla lidské výzkumníky snad ta nejpřekvapivější zvířata ze všech – "běžní" holubi. V důmyslné sérii experimentů se totiž podařilo dokázat, že v rámci hejna přes mnoho generací uchovávají plán nejkratší cesty z jednoho místa na druhé a postupně jej optimalizují.

Vůbec přitom nehraje roli, jestli jsou pamětníci prvních cest stále součástí skupiny, nebo se jedinci už zcela, třeba i několikrát, obměnili. Naopak, dokonce se ukazuje, že "víc hlav víc ví". Pokud do skupiny často přicházejí noví jedinci a odcházejí staří, inovativní nápady zde vznikají daleko rychleji a hledání nejkratší cesty pokračuje svižnějším tempem.

Jestli se holubi něčím vyznačují, pak to je takřka dokonalá orientace spojená se schopností vždy nalézt domovské stanoviště. To může ostatně dosvědčit každý, kdo někdy choval nebo využíval poštovní holuby. Právě toho se vědci rozhodli využít. Chov nejprve rozdělili na tři skupiny. První skupina se následně účastnila nejzajímavější části pokusu, zatímco zbývající dvě, kontrolní, sloužily pro srovnání.

Hlavní experiment simuloval obrat jedinců ve skupině. Jednoho holuba vždy výzkumníci nechali, aby objevil a do paměti si zaryl několikakilometrovou cestu z jednoho stanoviště na druhé. Na to, aby se pro holuba z cesty stala rutina, bylo třeba dvanáct opakování. Jak se dalo čekat, jedinci zpočátku spíše experimentovali, ale podobně jako lidé si postupně navykli na jednu oblíbenou krátkou trasu.

Jakmile se oblíbená trasa jednoho holuba ustálila, přidali k němu výzkumníci druhého jedince a nechali pár cestu secvičit. Nově příchozí zpravidla přinesl nové nápady, takže výsledná trasa po dalších dvanácti opakováních nebyla stejná, jako když první holub létal sám.

V té chvíli experimentátoři odebrali prvního holuba, k druhému přidali nového nezkušeného jedince a celý proces opakovali. Postupně se tak prostřídalo celkem devět holubů v pěti generacích, z nichž jeden vždy pamatoval na dřívějšího kolegu.

S cílem získat spolehlivější výsledky výzkumníci celý pokus "na tichou poštu" opakovali desetkrát. Osud holubů v kontrolních skupinách byl méně komplikovaný. Jednoduše je buď nechali létat samotné (v první skupině), nebo po dvojicích (v druhé skupině) mezi dvěma stanovišti. Opakování bylo šedesát, tj. stejný počet, jako byl součet všech letů v první "střídací" skupině.

Během prvních dvanácti až čtrnácti letů se zlepšovala efektivita všech ptáků. Zatímco se ale jedinci z kontrolních skupin postupně ustálili na nějaké "oblíbené" trase a jejich výkon se dále nezlepšoval, holubi, kteří se v rámci skupiny střídali, přičemž každý nováček přinesl nějaké nové nápady, zlepšovali svůj výkon až do konce experimentu. Pravda, těsně po přidání nového nezkušeného jedince zpravidla efektivita poklesla. Záhy se ale vždy vyšvihla na ještě vyšší úroveň.

"Dát hlavy dohromady" zkrátka umějí i holubi. Zkušenost si za realistických podmínek prokazatelně předávají a dále vylepšují. Zbývá otázka, jestli podobné vlastnosti vykazují i jiné zkušenostní systémy zvířat, například sdílená paměť mravenců o tom, kde najít nejvíce potravy, nebo představy o ideálních migračních trasách různých druhů zvířat. Na to ale odpoví až další výzkum – byť nemáme důvod se domnívat, že by tomu mělo být jinak.

Zdroj: Sasaki T & Biro D (2017): Cumulative culture can emerge from collective intelligence in animal groups. Nature communications 8.

Tagy: ptáci biologie zvířata a příroda věda a poznání

Zdroje: Vlastní