Druzí jmenovaní ptáci vydrží ve vzduchu bez přestávky celé dny a během jediné výpravy urazí i tisíce kilometrů. Navzdory tomu, že se živí lovem mořských ryb, navíc nemají téměř žádné typické adaptace k vodnímu způsobu života.

Nesmáčivé peří ani plovací blány totiž nepotřebují – svou potravu loví přímo za letu. Jak se ale bez odpočinku udrží ve vzduchu tak dlouho? A kde na své mezikontinentální cesty berou energii? To až do vynálezu dostatečně malých sledovacích zařízení zůstávalo záhadou. Jakmile ovšem mohli zoologové na pomoc povolat GPS, miniaturní senzory a výškoměry, pravda o fregatkovitých ptácích se začala odhalovat.

Jedenáct jedinců fregatky obecné bylo na ostrově Europa v jihozápadním Indickém oceánu vybaveno solárně nabíjenými snímači srdečního tepu a pohybů křídel, z jejichž výstupů lze dobře odhadnout množství vydané energie, a dále senzory polohy, rychlosti a výšky. Dalších třicet sedm jedinců dostalo jednodušší solárně poháněný GPS lokátor s měřičem rychlosti. Někteří ze zkoumaných ptáků byla právě vyvedená mláďata – na uvedeném ostrově fregatky hnízdí. Následující čtyři roky potom výzkumníci sledovali chování a zvyklosti těchto fascinujících ptáků.

Od června do října vanou v jižních oblastech Indického oceánu silné pasáty, které se v severních oblastech oceánu stáčí na jihovýchod. Právě tohoto proudění fregatky z ostrova Europa využívaly ke svým cestám, při kterých prakticky obkružovaly celý Indický oceán.

Jejich základnou se zpravidla stávaly Seychely, ostrovy ležící poblíž rovníku v západní části oceánu. Větrné proudění hrálo při jejich cestách klíčovou roli. Ptáci se obezřetně vyhýbali rozsáhlým tišinám a při letu naopak využívali silné věty na jejich okrajích. Jedinci zůstávali ve vzduchu nepřetržitě až 48 dní.

Tajemství leteckého mistrovství

Mladí ptáci se do větrného proudění Indického oceánu vrhali ještě ochotněji a "na křídlech" zůstávali nepřetržitě až po dva měsíce – pokud za přestávku nechcete počítat jednu dvě několikahodinové zastávky na drobných oceánských ostrovech. Tato ochota pravděpodobně souvisí s tím, že se v prvním roce života musí mláďata urychleně naučit leteckému mistrovství. Za den potom dokázali mladí i starší ptáci urazit přes 600 kilometrů.

Jak se ale ptáci dokáží bez přestávky udržet ve vzduchu tak dlouho? Klíčem k jejich schopnostem je dokonalé využití větrného proudění. Intenzivním máváním křídel, při kterém spotřebují největší množství energetických zásob, totiž fregatky stráví jen asi 10 procent času. Téměř bezvýhradně je svázáno s lovem ryb v malých výškách a související energetické výdaje tak mohou ptáci rychle doplnit.

Po zbytek letu ptáci střídali fáze stoupání a klouzavého sestupného letu. Stoupání dosahovali krouživým letem ve vzestupných proudech pod objemnými náhodně rozprostřenými mraky – kumuly – hnanými silnými větry nad oceánem. Tak se ptáci mohli bez větších energetických výdajů dostat do 600 až 700 metrů, přičemž za kilometr kroužení dokázali jedinci nastoupat okolo 60 m. Právě v těchto výškách byla jejich aktivita i srdeční tep nejnižší a občas se nenamáhali víc než při obyčejném sezení na vejcích.

Občas, zejména navečer a v noci, ale fregatky stoupaly až do dvou tisíc metrů. Rekordmanem je v tomto ohledu jedinec, který dosáhl více než 4000 metrů, kde už se musel vyrovnat s mrazivými teplotami a nižší koncentrací kyslíku. Tyto výstupy umožňují silné vzestupné proudy uvnitř mraků a jsou tak dokonce rychlejší, než "pohodové" kroužení v prostoru pod nimi.

Ptáci při nich také mohou nabrat větší výšku a do dalšího výstupu tak urazit až 60 kilometrů. Normálně se přitom musí spokojit s nějakými sedmnácti. Při extrémních výstupech ovšem jedinci nemohou stopovat potenciální potravu, a tak je podnikají jen za podmínek, které lov stejně znemožňují. Sestup byl potom ve všech případech vázán na silné větry, jejichž křižováním dokázaly fregatky nabýt největších rychlostí.

Život fregatek ovšem není jen pohodové plachtění v prosluněném vzduchu nad oceánem. Svůj kurz si musí obezřetně vybírat, aby před nalezením dalšího vzestupného proudu neklesly až na hladinu. V takovém případě by totiž musely začít intenzivně mávat křídly a za pár hodiny by se tak vyčerpaly, že by spadly do vln pod sebou. To, že se tak nestane, dokazuje jejich letové mistrovství.