Zkuste se rozpomenout na poslední návštěvu nějakého vysokého místa – například balkónu, terasy nebo okraje srázu. Mohla vás tam napadnout myšlenka: „Co kdybych prostě skočil dolů?“  

Necítili jste snad nutkání to udělat?

Byli jste přitom v duševní pohodě. A tam v hloubce pod vámi jako kdyby byl magnet, který vás přitahuje ke skoku. Magnet temné síly...

Strašidelné volání prázdnoty

Pokud jste to zažili, neznepokojujte se, patříte k většině lidských bytostí. Zakusili jste fenomén, pro který ve francouzštině existuje fráze „l'appel du vide“, tedy „volání prázdnoty“.

Nemusí být nutně spojen pouze s pocity u propasti, může se dostavit také jako nutkavá myšlenka na silnici, která připomíná, že by stačilo jemně stočit volant do protisměru…

Nenadálé uvažování o vlastní smrti může na leckoho působit strašidelně, avšak ukazuje se, že pro většinu z nás to je pouze neškodná připomínka vlastní zranitelnosti.

Několik psychologických studií „volání prázdnoty“ zkoumalo s cílem zjistit, jestli to není příznak sebevražedných sklonů.

První z nich, vypracovaná psychology z Floridské státní univerzity a publikovaná v roce 2012 v časopise Science Direct, zjišťovala fenomén „volání prázdnoty“ mezi 431 studenty.

Výsledek? Víc než polovina z těch, kteří jinak neměli nějaké sebevražedné úmysly, „volání prázdnoty“ zažila. A mezi těmi, kteří se myšlenkou na sebevraždu někdy intenzivně zabývali, s ním měly zkušenost tři čtvrtiny respondentů.

Lidé bez sebevražedných myšlenek tedy mohou zažívat „volání prázdnoty“. A to stejně jako lidé se sebevražednými myšlenkami. U nich je však tento jev častější.

Stejné závěry vyplývají z výzkumu německých psychologů, publikovaném v roce 2020 v magazínu BMC Psychiatry. Vědecká práce, založená na dotazování 276 jedinců, odhalila, že „volání prázdnoty“ častěji pociťovali lidé zabývající se myšlenkami na sebevraždu. Navíc tento jev ve větší míře zažívali úzkostliví jedinci.

Avšak také v tomto případě většina respondentů, kteří se sebevraždou nezabývali, odpověděla, že zakusila touhu skočit do volného prostoru, jenž se pod nimi otevíral.

To vše naznačuje, že „volání prázdnoty" a sebevražedné myšlenky se mohou překrývat, nemusí však být spojeny.

„Volání prázdnoty“ samo o sobě nemusí vést k obavám – jsou to až jiné vážnější a setrvalejší úvahy o ukončení života, které by měly rozsvítit u člověka varovnou kontrolku a přimět ho vyhledat odbornou pomoc.

Jenže co tedy „volání prázdnoty“ je, pokud to není příznak přemýšlení nad sebevraždou? Ve skutečnosti to může být opak sebevražedného myšlení. Tedy pud sebezáchovy.

Mozek nás varuje

Zmíněné průzkumy naznačují, že „volání prázdnoty“ je zřejmě výsledkem nesprávného výkladu varovných signálů mozku, které jeho nositele varují před nebezpečím: Dávej pozor, člověče, stačí krok a je po tobě!

Naše bujná fantazie však varování občas příliš rozvíjí. A lidé, kteří jsou citlivější, jdou s těmito úvahami nejdál.

„Volání prázdnoty je cosi, co zná mnoho lidí bez ohledu na sklony k sebevraždě a k úzkostem. Tento jev je normální a sám o sobě není známkou duševní poruchy,“ řekl žurnálu Live Science psychiatr Tobias Teismann, který vedl studii publikovanou v BMC Psychiatry.

Výzkumníci z katedry psychologie Floridské státní univerzity dali výsledek svého bádání hned do výstižného titulku studie vydané v žurnálu Science Direct: „An urge to jump affirms the urge to live.“ (Touha skočit potvrzuje touhu žít).