Většina sopečné činnosti na Zemi se odehrává pod hladinou oceánů a moří, v hloubce několika kilometrů. Pohled na ni nám zakrývá masa vody. 

Nová studie dospěla k závěru, že podmořské erupce vulkánů jsou nečekaně silné. Naznačuje to oceánské dno, které je určitých oblastech doslova poseto tefrou, tedy sedimenty vznikajícími vulkanickou činností.

Data z ponorek a kalkulace týmu Samuela Peglera dokazují, že k rozprostření takto velkého množství tefry po dně musejí podmořské erupce vytvářet energii jednoho až dvou terawattů. To je množství energie, které by mohlo najednou pohánět Spojené státy, anebo Evropskou unii.

A pokud se nynější studie se svých výpočtech nemýlí, vysvětluje navíc původ jevu známého jako megaplumy. To jsou obrovské oblasti teplé vody s vysokým obsahem oxidu uhličitého, které se čas od času zformují v oceánu.

Megaplumy obsahují až 100 kubických kilometrů teplé vody. Vzhledem k výskytu nad vulkanicky aktivními regiony mořského dna se předpokládalo, že za megaplumy stojí vulkanismus – ale chyběly indicie.

Peglerův tým se je snaží formulovat.

Tam, kde se zrodil život

Aby se tefra rozprostřela po mořském dně tak, jak to pozorujeme, na to nestačí jen přirozené mořské proudy unášející horninu, píše se ve studii publikované v žurnálu Nature Communications. Tefra se nachází až kilometry daleko od předpokládaného vulkánu. Takový rozptyl je možný jen v případě, že se v chladném prostředí a za vysokého tlaku uvolní najednou obrovské množství energie.

Výsledná kalkulace jednoho až dvou terawattů energie je přitom dostatečná nejen k rozšíření tefry do širého okolí, ale také na ohřátí obrovského množství vody a vznik megaplum.

To nám dává nejen nové informace o síle podmořského vulkanismu, ale také napovídá, jak tyto podmořské erupce ovlivňují oceánský biom.

Na dně oceánů a moří jsou hydrotermální průduchy jediným zdrojem tepla a živin pro extremofily, tedy živočichy přežívající na mořském dně v místech, kam Slunce nesvítí.

Příliš silná erupce životu ve svém okolí samozřejmě neprospívá, může však být užitečná s odstupem. „Rychlý výlev tekutin spojený s tvorbou megaplumy může být ve skutečnosti mechanismem, který mikroorganismy ze zemské kůry rozptyluje po povrchu,“ předpokládá profesor Pegler.

Mikrobi, kteří žijí pod povrchem Země, by tak mohli doplňovat a ovlivňovat komunity extrémně odolných živočichů, kteří žijí v okolí hydrotermálních průduchů.

A protože se předpokládá, že život na Zemi vznikl právě v okolí hydrotermálních průduchů, megaplumy by mohly naznačovat i to, jak se život kdysi dostal z jejich prostředí dál.

Okno do jiných světů

Autoři studie v jejím závěru připomínají, že také v podpovrchových oceánech Europy, Enceladu a dalších měsíců cizích planet by mohly panovat podobné podmínky jako na oceánském dně Země. I tam mohou vznikat megaplumy, a i tam můžou šířit život dál od hydrotermálních průduchů na dně.

Studium podmořských vulkánů na Zemi nám tak může říct mnohé o naší minulosti, ale také podmínkách na světech daleko od nás.