Za největší vymírání v dějinách mohou vulkány

- Příroda autor: Ladislav Loukota

Vulkány nebývají vnímány jako jeden z matadorů planetární destrukce. Daleko větší pozornosti se dostává činnosti Slunce nebo nárazům kosmických planetek do Země. Snad za to může skutečnost, že poslové z kosmu působí jako cosi hrozivějšího, co nemáme pod kontrolou. Skutečnost nemůže být odlišnější. Od roztaveného vnitřku naší planety nás dělí relativně tenká pevná slupka, a vulkány podle nové studie dokonce mohly i za největší vymírání před 252 miliony let.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Zima se blíží

Na konci prvohor byla pozemská fauna do značné míry odlišná od toho, co většina lidí čeká. Dominantním druhem mezi živočichy byli synapsidi, předchůdci moderních savců - naopak diapsidi (předchůdci dinosaurů) byli daleko méně významní. Pak se však událo cosi, co vyhubilo mezi 77 až 96 procenty všech živočichů a změnilo na víc než 200 milionů let podmínky tak, že nastala éra dinosaurů. Toho takzvané Permské vymírání bylo nejspíše velmi náhlé. Nejen proto jde ve svém součtu o nejničivější celoplanetární katastrofu toho druhu vůbec.

Hlavní podezřelý z činu je vědecké obci znám už čtyři roky. Již dříve bylo ze sedimentů a fosilií známo, že vymírání bylo doprovázeno nedostatkem kyslíku v atmosféře, prudkými změnami salinity moří a přítomností lávy. Vše naznačuje tomu, že před 252 miliony let došlo na mimořádně silnou vulkanickou činnost.

Ta zřejmě vyvrženým popelem (jak sama o sobě, tak i zažehnutím gigantických požárů) zastínila sluneční svit, způsobila ekvivalent nukleární zimy trvající snad až několik desetiletí (!) a v součtu tak i kolaps potravních řetězců. Paradoxně se však vlivem uvolnění skleníkových plynů během erupcí zvýšily průměrné denní teploty až o deset stupňů. Takže ačkoliv došlo na odstínění slunečního svitu, nemuselo ještě dojít na zimu "skutečnou".

Nedostatek světla zahubil v první řadě mnoho rostlin, následně jak hmyzu a býložravců, a tak i masožravců. Nejde však jenom o nedostatek potravy. Vymírání rostlin se podepsalo i na prudkém snížení kyslíku. Permské vymírání mělo za následek pokles atmosférického kyslíku ze 30 na 10 procent! Dnes se pohybuje hodnota kyslíku na 20 procentech (na úrovni moře). Deset procent najdete na vrcholu hory Kilimandžáro ve výšce skoro šest kilometrů nad mořem - pokud byste ale chtěli "ekvivalentní" snížení o dvě třetiny, museli byste vystoupat bez podpory až na vrchol Everestu…

Ačkoliv řada důkazů svědčí právě pro vulkanickou stopu, existují i alternativní možnosti, co mohlo katastrofu vyvolat. Mezi nimi figuruje právě možnost, že cosi způsobilo výkyvy v hladině kyslíku, a právě tento problém vyvolal následnou lavinu vymírání a kolaps. Kde tedy vězí pravda? Poslední práce paleontologického týmu Juna Shena z univerzity v Cincinnati přidává další důkazy pro vulkanickou hypotézu.

Důkaz ve rtuti

Shen s kolegy studoval fosilie živočichů z období permského vymírání a povšiml si u nich nápadného sdíleného znaku - přítomnosti rtuti. "Obvykle, když dojde na vulkanickou erupci, do atmosféry je uvolněno hodně rtuti," sdělil k výzkumu profesor Thomas Algeo, "Rtuť je pro výzkumníky relativně nový indikátor. Nedávno se mezi vulkanology stala hodně diskutovaným tématem jako cosi, čím lze odhalit staré erupce."

Shenův tým odhalil přítomnost rtuti, a podpořil tak právě možnost, že vulkanická aktivita byla tím, co vymírání spustilo. Data pomohou vědcům i v dalším odhadnutí intenzity a doby trvání erupce či spíše erupcí. Pomůže i ve stopování toho, které negativní vlivy vulkanismu (snížení slunečního svitu vs. zvýšení teplot skrze skleníkové plyny) sehrály v permském vymírání tu zásadnější úlohu.

Pomalu se nám tak stále lépe utváří obraz celoplanetární katastrofy, která je skoro čtyřikrát vzdálenější než K-Pg impakt, který ukončil zase éru dinosaurů a vrátil dominanci savcům. Výsledek Shenovy práce právě zvyšuje šanci, že hypotéza o erupci je tou nejvíce pravděpodobnou. Víme už nejspíše i to, kde na erupci došlo. Jiná studii z roku 2015 ukázala, že rozsáhlé území Sibiře známé jako sibiřské trapy (na mapě níže) je složeno právě ze ztuhlé lávy, jejíž stáří odpovídá vymírání na konci Permu.

Rozsah takové erupce musel zahanbit i supervulkán v Yellowstonu - nešlo ostatně o jedinou erupci, ale nejspíše stovky tisíce let trvající sérii erupcí, které napomohly formování superkontinentu Pangea. Permské vymírání z dnešního pohledu působí jako cosi, co bylo v evoluci života na Zemi nezbytné - alespoň pokud se chceme dostat do bodu, kde jsme dnes. To však neznamená, že si jej živočichové ve své době příliš užívali.

Sibiřské trapy

Studie byla publikována v Nature Communications

Tagy: vymírání druhů paleontologie zvířata a příroda věda a poznání