Evoluce u lidí stále funguje. I když občas trochu jinak, naznačuje nová studie

- Člověk autor: Ladislav Loukota

Řada lidí se dnes domnívá, že lidská evoluce ustrnula na místě. Nejnovější genomická studie, která se probrala obrovským množstvím 170 tisíc lidí, však tvrdí opak. Geny související s rizikem Alzheimerovy nemoci nebo silným kouřením jsou podle ní u lidí dožívajících se vyššího věku méně časté. Zní to logicky, jedná se však o statistický argument naznačující, že principy evoluce jsou stále funkční.  

Na masivní práci se podílely tři týmy z New York Genome Center, americké Columbijské univerzity a britské Cambridgské univerzity. Jejich cíl byl již od počátku ambiciózní – snažili se totiž přímo změřit aktuální tempo evoluce v naší rase.

To, co je ale relativně snadno pozorovatelné v dlouhodobém měřítku, se jenom velmi problematicky stopuje na kratší časové ose. Tým si proto musel pomoct sesbíráním opravdu velkého vzorku. Pro kombinaci sekvencovaných DNA bylo užito 57 696 lidí z rozsáhlé studie Genetic Epidemiology Research on Adult Health and Aging, spolu se 117 648 záznamy v UK Biobank. Ještě před dvaceti lety práce podobného rozsahu byla nepředstavitelná.

"Stopa je velmi jemná, našli jsme však genetický důkaz toho, že přirozený výběr je stále platný i v moderních populacích," sdělil k výzkumu jeden z jeho vedoucích Joseph Pickrell z Columbijské univerzity.

Evoluce u závislostí, Alzheimera i dalších nemocí

Jedním z příkladů, na nichž vědci staví své závěry, je frekvence mutace genu CHNA3, která se podílí na vzniku nikotinových acetylcholinových receptorů reagujícího (nejen) na různé návykové látky včetně nikotinu. Studie odhalila, že u mužů ve středním věku začíná CHRNA3 ubývat, což naznačuje, že v globální populaci přirozený trend pomalu, ale jistě zvýhodňuje jeho vypuštění, a tak zvýhodňuje i nekuřáky.

Podobně selekce vyhání do marginality i alelu ApoE ε4, která prostřednictvím kódování proteinu cholesterolu indikuje zvýšené riziko vzniku Alzheimerovy nemoci. Tato varianta genu však prudce mizí u žen ve věku přes 70 let.

Krom toho našla studie několik méně významných rysů naznačujících mírně se snižující prevalenci srdečních chorob, cholesterolu nebo astma. Závěry jsou stejné jako v případě CHNA3 – evoluce je stále v procesu.

Zjednodušený náhled na evoluci přitom dosud vytvářel přesně opačný dojem. Kvůli tomu, že je moderní medicína s to zachránit i výrazně znevýhodněné jedince, kteří by v přírodě jinak zemřeli, by se mohlo zdát, že humanismus jde proti přírodním zákonům.

Evoluce kultury a znalostí

To, že se evoluce u lidí zastavila, si ovšem nemyslí jenom radikálnější proponenti eugeniky, ale třeba i Sir David Attenborough, i když ten v případě lidí vidí jako nástupce evoluci kultury a znalostí. Detailnější pohled na statistiku lidské rasy ovšem ukazuje, že jakkoliv je Attenboroughův "postlidsky transcendentální" názor možná sympatický, propagování ideje zastavení evoluce je zřejmě jenom příznakem jejího nepochopení.

V první řadě máme jenom v posledních deseti tisících letech poměrně velkou škálu moderních mutací, které nastaly až po vzniku technologické civilizace. Patří mezi ně například tolerance vůči mléku a mléčným produktům v dospělosti nebo vznik krevních anomálií vedoucích k odolnosti vůči malárii.

Studie genetika Alana Templetona před sedmi lety dospěla k tomu, že evoluce lidí se rozhodně nezastavila – jediným způsobem, jak by mohla, by bylo vyhubení lidské rasy. I Templeton se domnívá, že genetiku do značné míry nahradila, či spíše doplnila evoluce kulturní.

Nejrůznější pozitivní a negativní genové rysy však dle něj stále přežívají a mohou v novém kontextu stále zvýšit šanci svého nositele na přežití, úspěch a šíření genů - nikoliv nutně přírodním výběrem, ale jeho konkurenční mechanikou pohlavního výběru.

Peníze mohou zvýšit šanci na rozšíření genů

Typickým příkladem může být fyzická síla a odolnost versus sexuální atraktivita. Do značné míry se oba rysy překrývají. Každý z nich v jiném kontextu (zjednodušeně "síla" u přírodního výběru, atraktivita u pohlavního) zvyšuje šanci nositele na šíření genů. Princip selekce je však odlišný.

Na lepší péči o zevnějšek a své zdraví má přitom u lidí často více času ten, kdo je finančně zabezpečený – a to ať už toho dosáhl jako jaderný vědec nebo třeba herec. I složení trhu práce a poptávky tak do určité míry podporuje původní evoluční zásady. Takže pokud vypadáte na nóbl plese dobře, jste nejspíše ve stejné evoluční výhodě, jako byl váš "silnější nebo mazanější" prapředek v pralese.

V případě kataklyzmatu máte v součtu často vyšší šanci na přežití, než méně šťastní členové druhu. Třeba díky tomu, že máte dost peněz na to si postavit kryt a připravit si zdroje potravy či léků. Záleželo by však samozřejmě na druhu dané pohromy.

Člověk přetváří okolí, nikoli sebe

Vývoj člověka je navíc silně spjat s konceptem, jemuž se říká Nicheconstruction, neboli konstrukce nik - prostředí. Znamená to, že člověk jen nehledá životní podmínky a prostředí, které mu vyhovují (tak to dělá většina organismů), ale aktivně přetváří prostředí a takové nikdy si vytváří.

V tomto kontextu je možné říct, že ačkoliv se zjevná evoluce fenotypu u člověka třeba zpomalila, princip "evoluce" se do určité míry přenesl na prostředí. Jinými slovy, člověk se sám mění pomalu, protože se nemusí přizpůsobovat měnícímu se prostředí, ale naopak přizpůsobuje prostředí sobě. 

Není důležitá cesta, ale výsledek...

Ani absence evolučních změn navíc nemusí být nutně předehrou ke katastrofě, jak lze z varování před ustrnulou evolucí mnohdy vyčíst. Existuje celá řada evolučně velmi úspěšných druhů, které se za desítky a stovky miliónů let nijak výrazně nezměnily. Typickým příkladem jsou například švábi, kteří jsou na nejrůznější podmínky tak dobře uzpůsobeni, že u nich přirozený výběr jednoduše nevytváří tlak na vznik nových rysů.

Absence vývoje je možná známkou stagnace a potenciálního ohrožení, ale děje se tak jenom kvůli tomu, že daný organismus je jednoduše pro stávající míru ohrožení už příliš dobře evolučně vybaven.

V případě lidské civilizace navíc můžeme pozorovat spíše překotné tempo technologického vývoje, než biologického. Na to, jak se organismus s přirozeným výběrem rve – jestli si vyvine dokonalý imunitní systém za cenu milionů mrtvých sám o sobě, anebo si vymyslí vakcinaci a nechá se naočkovat – se přitom evoluce vůbec neptá. Podstatný je až výsledek, tedy předání genů, potažmo u lidí snad i kultury či znalostí.

Technologická, či v řeči Attenborougha nebo Templetona "kulturní" evoluce je přitom zřejmě tím jediným, na čem doopravdy záleží. Až nejpozději za 500 milionů až jednu miliardu let dojde (podle projekcí vývoje Země) na postupné zvyšování teplot a zánik vyšších forem života, švábi na povrchu nejspíše zemřou jako jedni z posledních. Vlastní kosmické lodě, kterými by mohli uniknout do bezpečí a dále předávat své geny na jiné planetě, si však ani se svou svou perfektní biologii nejspíše nevyvinou.

Studie vyšla v časopisu PLOS.

Vzniklo ve spolupráci s doktorandem Algologické laboratoře Katedry botaniky PřF UP Janem Kollárem.

Tagy: evoluce evoluční teorie genetika

Zdroje: http://journals.plos.org,vlastní