Evoluci kytovců nicméně teprve začínáme rozumět. Všichni si samozřejmě uvědomujeme, že velryby nejsou ryby, ale savci. Konkrétní cesty, kterými se vyvinuly do dnešních forem, byly ale zřejmě pěkně klikaté a mohly zahrnovat i dosti nečekané způsoby získávání potravy.

Dnešní kytovce můžeme rozlišit do dvou velkých skupin. Ozubení kytovci, zahrnující například delfíny, narvaly, sviňuchy nebo vorvaně, se živí aktivním lovem ryb, hlavonožců a ostatních mořských savců. Už z jejich názvu vyplývá, že se mohou chlubit zuby. Kosticovci oproti tomu zahrnují velryby, plejtváky či plejtvákovce a jejich tlama přetéká rohovinovými kosticemi. Pomocí těchto orgánů, které připomínají kartáče nebo husté hřebeny, filtrují nasávanou vodu a zachytávají kril, tj. zejména drobné korýše, kterým se živí.

Ze souše do vody

Dávní předchůdci kytovců žili na souši. Jednalo se o blízké příbuzné dnešních sudokopytníků. S trochou nadsázky tak kytovce můžeme označit za „trochu divné“ krávy. Pozoruhodný přechod prvních kytovců do vodního prostředí dobře ilustruje dnes vymřelá skupina basilosaurů. Tito protáhlí mořští dravci se kromě jiných starobylých znaků mohli chlubit jasně viditelnými pozůstatky zadních končetin.

Jak ale pokračovala evoluce kytovců dál? Jak a proč se kosticovci specializovali na filtrování vody, zatímco ozubení zůstali u aktivního lovu? Nad těmito otázkami mohli paleobiologové donedávna jen krčit rameny. Před nedávnem však skupina evropských a jihoamerických vědců popsala zkamenělinu, která na problém vrhá úplně nové světlo.

Objev z měsíční pláže

Zmíněná fosilie dostala název Mystacodon selenensis, což bychom mohli přeložit jako „ozubený kosticovec z měsíční pláže“. Lokalita v jižním Peru, kde badatelé kosterní pozůstatky vykopali, totiž nese poetické jméno Playa Media Luna. Z hlediska stavby nalezeného tvora však více napoví jeho rodový název. Nepochybně se totiž jedná o velmi dávného kosticovce, čemuž nasvědčuje celá řada znaků na lebce a zbytcích přední končetiny. Na rozdíl od jeho dnešních potomků bychom u něj ale nenalezli jedinou kostici. Jeho tlamu vyplňovaly klasické, byť specificky uspořádané, zuby. V jistém smyslu tedy spojoval primitivní znaky basilosaurů s odvozenými znaky dnešních kosticovců.

Nalezená fosilie ozubeného kosticovce je stará více než 36 milionů let, a tedy o dva a půl milionu let starší než nejdávnější dosud známá fosilie příslušníka této skupiny pocházející z Antarktidy. Podle odhadů mohl Mystacodon selenensis měřit něco málo pod čtyři metry. Jednalo se tedy spíše o menšího zástupce kytovců. Nejpřekvapivější jsou ovšem znaky na jeho kostře nasvědčující poměrně neobvyklému způsobu obživy. Zploštělá lebka, protáhlá čelist, objem a stavba ústní dutiny, relativně malé úchyty žvýkacích svalů, uspořádání zubů a jejich opotřebení jasně nasvědčují tomu, že se patrně zdržoval u dna a živil se jeho prorýváním a nasáváním vyhrabaných tvorů.

Život u dna

Život u dna spojený s nasáváním kořisti by tak mohl představovat jakési mezistádium, přes které se z dravých basilosaurů vyvinuli filtrující kosticovci. V tomto ohledu není bez zajímavosti, že podobná evoluční cesta už byla dříve jako čistě teoretická navržena. Definitivně samozřejmě ještě nemůžeme vyvrátit ani ostatní varianty, „nasávací“ cesta ovšem dostala solidní důkaz ve svůj prospěch.

Tím ovšem zajímavost druhu Mystacodon selenensis nekončí. Podle výzkumníků jeho sice redukované, ale stále přítomné, zadní končetiny stále vyčnívaly mimo tělo. Zůstává otázkou, jestli měly nějakou konkrétní funkci. Možná se s jejich pomocí mohli příslušníci objeveného druhu přidržovat u dna. V každém případě se ale zdá, že k úplné ztrátě zadních končetin došlo v evolučních liniích vedoucích k moderním ozubeným a kosticovým kytovcům nezávisle na sobě. Evoluční cesty, po kterých se kytovci vydali do moře, jsou v každém případě ještě klikatější, než si kdo myslel a každá nová nalezená zkamenělina nám může odhalit dosud neznámý aspekt jejich minulosti.