Geny versus rudá knížka. Na čem závisí úspěch v liberálním a totalitním státě?

- Člověk autor: Jan Toman

Z naší ještě ne úplně dávné historie, ale i zkušeností ostatních zemí Východního bloku vyplývá, že o postavení v totalitním státě rozhoduje vrozené nadání často až v poslední řadě. Na rozdíl od liberálních společností. Vědci vcelku logickou hypotézu vědecky otestovali na Estonsku, které má za sebou éru násilného připojení k Sovětskému svazu.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Křiklavě absurdním příkladem tohoto pravidla byla například Elena Ceaușescu, manželka komunistického vůdce Rumunské socialistické republiky. Třebaže sotva dokončila základní školu, státní propaganda ji vynášela do nebe jako geniální vědkyni. Skuteční odborníci Eleně museli přenechávat autorství svých článků a příslušné orgány ji dokonce několikrát navrhly na Nobelovu cenu. Ne že by ve spojení osobní protekce s diskriminací na základě ideologie byla jediná. Dosáhla v něm však skutečného mistrovství.

Jen o stupínek níže můžeme zařadit všechny, kteří se nestali vysoce postavenými úředníky, vědci, nebo politiky na základě svých schopností, ale jen díky souznění s vedením totalitního státu. Nehraje přitom roli, jestli vzývali fašismus, nacismus, komunismus, nějakou extrémní formu náboženství, nebo "pouze" svého vůdce. Různé formy těchto jevů můžeme vysledovat stovky, ba možná tisíce let do minulosti.

Oproti nim stojí myšlenka takzvané meritokracie, zjednodušeně řečeno vlády, kde se společenské postavení a příslušné funkce odvozují ze skutečných schopností toho kterého člověka. Naprosto ideálně takto nefunguje žádná společnost.

Na druhou stranu se ale zdá, že v liberálních společnostech mají lidé daleko širší možnosti uplatnění než v různých formách autoritářských nebo totalitních režimů. Otázka spravedlnosti takového uspořádání je čistě hodnotová, a tedy nevědecká. Rozhodně ale platí, že v ideálním případě mohou být takové společnosti úspěšnější, protože zde má každý možnost najít to místo, které mu nejvíce vyhovuje. Můžeme ale tuto hypotézu vědecky testovat?

Estonsko jako ideální příklad

Právě o to se pokusil mezinárodní tým vědců se zaměřením na dnešní Estonsko. Estonsko bylo po druhé světové válce násilně připojeno k Sovětskému svazu a všechny ideologické i protekcionistické mechanismy dosažení vyššího společenského postavení se tam proto uplatňovaly v ještě větší míře než třeba u nás. Zároveň tato pobaltská země získala v roce 1991 nezávislost a kompletně přebudovala základy svého fungování směrem k liberální kapitalistické společnosti. Pro podobný výzkum byla tudíž přímo ideální.

Už dříve vědci prokázali, že socioekonomický status jasně souvisí s genetickou výbavou člověka. Není se čemu divit. Naše geny významně spoluurčují, jakého zdraví, síly, trpělivosti, nebo inteligence dosáhneme. Na tom všem se samozřejmě odrážejí i společenské a kulturní faktory, takže nelze říct, že by geny do posledního puntíku předepisovaly náš osud. Ze statistického hlediska ale genetická výbava vysvětluje něco mezi pár desítkami procent a polovinou variability ve společenském postavení.

Výsledná míra, s jakou určuje genetická výbava společenské postavení, závisí na typu studie, datech, která výzkumníci použijí, i společnosti ze které vycházejí. Když ale necháme detaily stranou, nějaká souvislost se takřka vždy ukáže. Stejně tomu bylo i v Estonsku.

Školní léta versus genetika

Když vědci shromáždili genetická data 12 500 dospělých Estonců a srovnali je s údaji o jejich společenském statusu a množství let strávených školní docházkou, vyšla najevo jasná souvislost s jejich genetickou výbavou.

Samotný efekt nebyl u starších ani mladších Estonců příliš silný. Pomyslná dědičnost postavení se pohybovala v řádu jednotek procent. Při studiu i dosahování společenského postavení se tak jasně uplatňují i jiné faktory. To ovšem každý očekával.

Nejdůležitějším zjištěním se stal fakt, že délka školní docházky, tj. zejména fakt, jestli daný Estonec chodil na vysokou školu, i společenské postavení jsou u mladších ročníků daleko těsněji svázané s jejich genetickou výbavou. U lidí, kterým bylo v době rozpadu Sovětského svazu patnáct nebo méně let, mají genetické faktory skoro dvakrát větší váhu než u starších ročníků. A u těch, kterým bylo v roce 1991 deset let a méně, jsou rozdíly oproti starším Estoncům dokonce trojnásobné.

Výraznější rozdíly mezi starou a novou dobou přitom vykázaly ženy. Sovětský svaz jim sice zajišťoval pracovní místa, ta ale byla systematicky daleko horší a méně kvalifikovaná, než jaká dostali k dispozici muži. Po pádu totalitní společnosti tak mohly využít své kvality ještě daleko svobodněji než jejich mužští příbuzní. Není bez zajímavosti, že společenský úspěch slabě souvisel i s tělesnou výškou. To ale není žádné překvapení – už dlouhou dobu je známo, že vyšší lidé statisticky dosahují vyššího postavení.

Výsledky tedy můžeme shrnout tak, že se Estonsko po rozpadu Sovětského svazu stalo společností s daleko meritokratičtějšími znaky, než jaké vykazovalo předtím. Bez ohledu na možné negativní důsledky tohoto jevu se přiblížilo stavu, ve kterém se podle podobných testů nachází například britská společnost. U ní, ale ani žádné jiné, se ovšem nepodařilo zdokumentovat tak výrazný zlom ve vztahu mezi genetickou výbavou a společenským úspěchem člověka.

Zdroj: Rimfeld K, Krapohl E, Trzaskowski M, Coleman JR, Selzam S, Dale PS, Esko T, Metspalu A & Plomin R (2018): Genetic influence on social outcomes during and after the Soviet era in Estonia. Nature Human Behaviour, 1.

Tagy: genetika věda a poznání diktatury a neliberální demokracie