Poptávku širokých vrstev společnosti po autoritářství udržují u moci ruského prezidenta Vladimira Putina či tureckého nejvyššího představitele Recepa Erdoğana. V menší míře se ale uplatňují i jinde. Obecně se například soudí, že podobné tendence sehrály důležitou roli při vítězném tažení Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta.

V každém případě platí, že touhu po silném vůdci vykazují určití lidé za každých okolností. Na první pohled by se zdálo, že za tím musíme hledat historické a socioekonomické faktory – kulturu té které společnosti, bohatství, výchovu, či zkušenosti získané během života. V posledních letech se ovšem čím dál výrazněji ukazuje, že s autoritářskými postoji souvisí také jeden pozoruhodný a starobylý prvek lidské psychiky – znechucení.

Podle celé řady studií (desetiminutový český dotazník na související evolučně psychologické  téma si můžete sami vyzkoušet) zvýšená míra odporu či znechucení – ať už vyvolaná pohledem na fekální materiál, odpady a otevřené rány, nebo abstraktními věcmi, jako jsou sex a praktiky s ním související, neetické nebo nevhodné chování či neobvyklé zvyky cizích kultur – souvisí ve statistickém měřítku s mírou autoritářských postojů toho kterého člověka.

Hygiena a čistota (včetně rasy) nade vše

To se, mimochodem, pozoruhodným způsobem odráží i v charakteru známých autoritářů a jejich režimů. Až nápadně velké množství vůdcovských postav úzkostlivě dbalo o svou hygienu. Třeba takový Benito Mussolini, zakladatel italského fašismu, proslul tím, že považoval za nehygienické i pouhé podávání rukou.

Slovníky různých autoritářských režimů se zase jen hemží touhou po čistotě (rasy, společnosti, nebo třeba morálky), návratem ke dřívějšímu, nezkaženému, stavu, nebo nápadnými a leckdy bizarními zákazy určitých sexuálních praktik a "pokleslých" kulturních zvyklostí.

Z biologického hlediska je přitom nejdůležitější, že "společenské" znechucení vyvolané například špatnou morálkou nebo neslušným chováním takřka jistě vyplývá z "přízemních" verzí odporu spouštěného například pohledem na fekálie. Ať už je role odvozeného "společenského" odporu jakákoli, schopnost "být znechucen" se podle vědců původně vyvinula za účelem ochrany před nákazou patogeny a parazity.

Může za to evoluce

Otevřené rány, výkaly a další výměšky, stejně jako různé nehygienické praktiky opravdu představují možný zdroj infekce. Pro naše předky proto bylo výhodné, když se těmto rizikovým faktorům vyhýbali.

Evoluce následně natvrdo "zadrátovala" tuto averzi do našich mozků jakožto nepříjemnou emoci. Někdy se v tomto ohledu mluví až o "behaviorálním imunitním systému", jakési přídavné vrstvě obranyschopnosti, která u předků moderního člověka prostřednictvím změn jejich chování výrazně snižovala riziko, že se dostanou do kontaktu s infekčními agens.

Součástí stejného systému může být také autoritářství. Autoritářské praktiky, jako například izolace společnosti od cizích skupin, zavádění pevného společenského řadu s natvrdo určenými rolemi příslušníků obou pohlaví, různých etnik i společenských vrstev, podpora různých forem práskačství, nebo přísné trestání za porušení společenských norem, totiž ve svém důsledku vedou k razantnímu snížení rizikových kontaktů mezi různými lidmi, a potažmo nižšímu riziku přenosu infekcí.

Jak výrazná ale souvislost mezi znechucením a autoritářstvím je? Pokud by autoritářské společenské postoje souvisely s odporem jen volně, nebo jen s některými jeho aspekty, mohlo by se lehce jednat o vedlejší důsledek jiných faktorů – například obecného konzervativního založení.

Štítíte se boláků? Tíhnete k autoritářským postojům

Skupina švédských a italských vědců se proto rozhodla prozkoumat snad nejpodivnější souvislost mezi znechucením a autoritářstvím, jakou lze vymyslet. Konkrétně zda jsou autoritářštěji založení lidé citlivější k nepříjemným tělesným pachům – zápachu potu, moči, stolice a větrů, případně nemytých úst a nohou.

S tímto cílem vědci podnikli hned tři dotazníkové studie. Ve všech případech si „nakoupili“ několik stovek respondentů prostřednictvím služby „mechanického Turka“ od společnosti Amazon. V první studii nechali několik set dotazovaných z celého světa vyplnit sérii dotazníků zaměřených na míru autoritářských postojů a pociťovaný odpor vůči tělesným pachům či přímým zdrojům infekce (například velkým bolákům u člověka sedícího hned vedle dotazovaného).

Všechny tři faktory důkladně odlišili od souvisejících fenoménů, jako jsou třeba ekonomické aspekty konzervatismu, nebo jiné formy znechucení. Sofistikovaná statistická analýza následně ukázala, že lidé s výrazněji autoritářskými postoji pociťují silnější odpor k pachům i přímým zdrojům infekce. Znechucení nad tělesnými pachy však bylo kupodivu ještě významnější než druhý faktor.

V rámci druhé studie se výzkumníci zaměřili jen na Američany. Kromě stejných otázek jako v prvním případě navíc přidali dotazník zaměřený na obecnou náchylnost ke znechucení. Výsledky ukázaly jasnou souvislost mezi odporem k tělesným pachům a autoritářstvím. O něco slabší potom byla souvislost mezi obecnou náchylností ke znechucení a společenskými postoji dotazovaných. Oba faktory přitom společně přispívaly k vysvětlení míry autoritářských postojů.

Voliče Trumpa tělesné pachy znechucovaly víc

Třetí experiment čtenáře pobaví asi nejvíc. V jeho rámci si výzkumníci nejprve seřadili dva vážné kandidáty amerických prezidentských voleb v roce 2016 podle míry autoritářských postojů. Donald Trump v tomto ohledu jasně vyhrál nad Hillary Clintonovou.

Následně vědci nechali respondenty vyplnit dotazníky zaměřené na míru jejich autoritářství a citlivost k tělesným k pachům. Navíc přidali sekci věnovanou jejich politickým preferencím v následující volbě a sociální dominanci – jinými slovy přesvědčení, že svět je jedna velká džungle, kde musí jít člověk za úspěchem přes mrtvoly. Očekávali totiž, že tyto postoje budou činit volbu Donalda Trumpa výrazně pravděpodobnější.

Výsledky potvrdily očekávání plynoucí z prvních dvou analýz. Voliči a sympatizanti Donalda Trumpa opravdu vykazovali větší míru znechucení tělesnými pachy než voliči a sympatizanti jeho soupeřky. Zároveň přitom měli také výrazně autoritářštější postoje. Míra sociální dominance rovněž pozitivně souvisela s preferencí nynějšího amerického prezidenta, ale ve slabší míře a bez přímé souvislosti se znechucením pachy.

Sečteno a podtrženo, tělesné pachy se v rámci provedených studií ukázaly jako velmi výrazný faktor znechucení, možná významnější než všechny ostatní. Dost možná tak hrají v lidské společnosti větší roli, než byl kdo donedávna ochoten připustit.

Třebaže u lidí nefungují „feromony“ v takové míře a takovým způsobem, jako u jiných druhů živočichů, pachy mají i pro nás signální roli. Už dříve přírodovědci prokázali, že jsou lidé jsou na základě pachu schopni do jisté míry rozlišit, zda cizí člověk neprodělává infekci, jak se cítí po psychické stránce, nebo jestli se jeho imunitní systém výrazně liší od vlastního.

Podle určitých studií dokonce liberální a konzervativní přesvědčení statisticky souvisí s určitými změnami v DNA čichových receptorů. Nemělo by nás tedy překvapovat, že pachy hrají důležitou roli ve vnímání toho, co se nám zdá nechutné, a potažmo ochraně před parazity. Nekritické podléhání našim emocím, znechucení nevyjímaje, však na druhou stranu může vést k tragickým důsledkům, jako je třeba nástup autoritářských a totalitních režimů.